Francie se ocitá v pasti strukturálního deficitu. V roce 2024 dosáhl její veřejný dluh 113 % HDP a deficit rozpočtu se vyšplhal na 5,8 %. Mezinárodní měnový fond varuje, že pokud nedojde k zásadnímu snížení výdajů, hrozí ztráta důvěry investorů. Národní účetní dvůr (Cour des Comptes) už upozornil, že fiskální přizpůsobení je nevyhnutelné a že „buď si vláda zvolí bolestivé škrty sama, nebo je vynutí finanční trhy.“ Dluhopisy francouzské vlády se stávají méně atraktivními než italské, což svědčí o rostoucí skepsi trhů vůči schopnosti Paříže konsolidovat finance bez vnějšího tlaku.
Premiér François Bayrou proto oznámil plán škrtnout 44 miliard eur z rozpočtu, včetně symbolického zrušení státních svátků (Velikonočního pondělí a Dne vítězství). Vláda zároveň zmrazí růst výdajů na důchody, mzdy státních zaměstnanců a sociální dávky. Přesto se setkává s politickým odporem. Koalice Renaissance nemá parlamentní většinu a čelí již osmému pokusu o vyslovení nedůvěry. Macron uvažuje o rozpuštění Národního shromáždění a vypsání nových voleb, což by bylo už podruhé během jednoho volebního období. Politická krize tak jde ruku v ruce s krizí fiskální.
Navýšení obranného rozpočtu se v tomto kontextu jeví jako snaha odvést pozornost od neschopnosti provést hlubší strukturální reformy. Argumentace bezpečnostní hrozbou není neopodstatněná. Francouzská armáda čelí zastarávání vybavení a rostoucí potřebě interoperabilní výzbroje v rámci NATO. Nicméně z hlediska celkové fiskální rovnováhy mají obranné výdaje nízký multiplikátor a přínos pro hospodářský růst je omezený. Obzvláště když jsou hrazeny za cenu škrtů v oblastech, které generují vyšší návratnost, jako je školství, výzkum nebo infrastruktura.
Celá rozpočtová strategie nese znaky krátkozraké politické reakce na tlak mezinárodních institucí a trhů, nikoli ucelené vize modernizace francouzského státu. Macronova snaha zachovat image rozhodného lídra v oblasti obrany může být sice v zahraničí vnímána pozitivně, ale doma vyvolává odpor, nedůvěru a sociální napětí. Pokud prezident skutečně rozpustí parlament, otevře tím prostor k vítězství radikálnějších sil z krajní pravice nebo levice. To by mohlo znamenat nejen změnu fiskálního směru, ale i hlubší otřes důvěry investorů ve stabilitu celé eurozóny.
Francouzský fiskální problém se tedy nevyřeší přezbrojením. Řešení leží ve schopnosti provést spravedlivé a promyšlené reformy sociálního státu, modernizovat veřejnou správu a obnovit důvěru voličů. Jinak hrozí, že místo strategického obratu uvízne Francie v začarovaném kruhu dluhů, politické nestability a ekonomické stagnace.