Dobře. Proč se ale bouří především lidé v anglicky mluvící části Kamerunu?
Je to stará záležitost, spojená s konferencí Foumban z roku 1961, na níž malá skupina lidí rozhodla bez konzultace s většinou obyvatel o sloučení dvou komunit mluvících různým jazykem. To je dědictví, z něhož vznikl dnešní frankofonní kamerunský režim. Jeho hlavou je prezident Paul Biya, vládnoucí zemi už 37 let! Není zodpovědný za nic, co udělal, z jeho režimu se stala postupně jedna z nejhorších diktatur, kterou dnes můžeme v Africe najít. Kamerun s tímto krvavým režimem není dnes schopen zorganizovat ani mezinárodní sportovní akci. Letos v červnu se měl v Kamerunu konat Africký pohár národů ve fotbale, Africká fotbalová asociace ale zemi pořadatelství kvůli nedostatkům v přípravě infrastruktury nakonec odebrala.
Může případná občanská válka v Kamerunu ovlivnit i sousední země?
Ano, riziko války je opravdu značné. Už dnes máme kolem 500 lidských obětí, zabitých režimem, a desítky tisíc uprchlíků. Pokud opravdu dojde k válce, bude to znamenat obrovský problém pro celou oblast. Kamerun je země, která obvykle udržuje rovnováhu v oblasti Guinejského zálivu, nejbohatšího afrického regionu, pokud jde o minerály a ropu.
Rozpadne se podle vás Kamerun?
Osobně si myslím, že k rozpadu nakonec nedojde. Ti, co kromě kritiky režimu požadují odloučení anglicky mluvících částí, představují přece jen příliš malou menšinu. A to i přesto, že díky sociálním médiím o sobě dávají hlasitě vědět. Když mluvím se svými krajany, naprostá většina z nich si přeje, aby obě části Kamerunu zůstaly ve společném státě, ovšem už bez krvavé diktatury.
V dřívějším rozhovoru jste mi říkala, že v bývalých anglických koloniích v Africe se lidé mají lépe než v těch francouzských. Je nebo byl to i případ anglicky mluvící části Kamerunu?
Pro někoho, kdo cestuje Kamerunem jako já a měl možnost navštívit mnoho kamerunských regionů a dalších afrických zemí, zní odpověď: ano. Je to tak. Lidé z anglicky mluvící části Afriky mají lepší život. Ale co je nejdůležitější, mají i trochu jinou mentalitu, která je klíčem k jakémukoliv úspěšnému rozvojovému projektu. Před krizí byla anglická část Kamerunu příkladem společenství, které má vůli a ochotu se rozvíjet, i když jí ústřední vláda zbavovala rozhodovacích pravomocí a zdrojů. Oni mají prostě pragmatičtější myšlení.
V jakém smyslu?
Ve většině bývalých anglických kolonií jsou lidé nastaveni tak, aby nežili ze dne na den, ale měli i krátkodobé a střednědobé plány. A také k tomu, aby přeměnili problém na příležitost. To je také důvod, proč část obyvatel v anglicky mluvící části Kamerunu řekla dost a po třech desetiletích se obrátila proti diktátorské vládě. Obdivuji jejich statečnost.
V čem je ale tedy hlavní rozdíl v koloniálním odkazu Velké Británie a Francie?
Když se dnes podíváte na Afriku, většinu anglicky mluvících zemí řídí vlády, které více či méně předřazují zájmy národa nad zájmy své, mají vůli k tomu, aby přemýšlely o budoucnosti a vytváření nějakých kolektivních hodnot. Frankofonní státy, jakým je třeba právě Kamerun, ale převzaly ve většinové míře ty nejhorší koloniální praktiky. Od klientelismu, různých zvráceností, korupce až ke státnímu násilí. V bývalých francouzských koloniích dnes fungují režimy „nesvobody“, které potlačují jakýkoliv demokratický dialog a slouží pouze ku prospěchu několika málo jednotlivců.
Proč ale podle vás zůstávají bývalé francouzské kolonie tak závislé na Francii?
To je právě o té mentalitě lidí ve frankofonních afrických zemích. Tam na rozdíl od britských kolonií jako by lidé věřili, že se věci změní jen díky modlitbám a zázrakům. Nemají vůli k tomu, aby konfrontovali své vlády a vůdce s jejich utrpením. A vůdci, kteří v sobě nemají žádnou morálku, toho bez skrupulí využívají. S trochou nadsázky to lze srovnat s takzvaným stockholmským syndromem, kdy se oběti zamilovávají do svých mučedníků.
Stále ale úplně nechápu, v čem je odkaz francouzské koloniální i současné politiky údajně tak devastující?
Za posledních 55 let Francie zabila nebo nechala zabít 22 afrických prezidentů a desítky dalších afrických vůdců. Hlavním důvodem ale nebyla snaha nastolit demokracii a pomoci místním lidem proti diktátorům. Francie se jen tímto způsobem snažila a snaží prostřednictvím nastrčených lidí a politiků získat přístup ke strategickým surovinám a finančním zdrojům.
Můžete mluvit konkrétněji?
Vezměte si jen jeden příklad. Aby si Francie zajistila prostřednictvím politických loutek dlouhodobý vliv v Africe, donutila 15 afrických zemí dnešních organizací CEDEAO (Hospodářské společenství západoafrických států-pozn.red) a CEMAC (Hospodářské a měnové společenství střední Afriky) k tomu, aby přijaly společnou měnu FCFA, tedy frank francouzských afrických kolonií. Tato měna se vyrábí ve Francii a je kontrolována francouzskými správci. A aby toho nebylo málo, Francie má v těchto zemích zároveň právo veta v politice jejich centrálních bank. K dnešnímu dni je tak 60 % příjmů z mezinárodního obchodu v těchto státech de facto kontrolováno Francií a vrací se do nich v mnoha případech ve formě takzvané rozvojové pomoci nebo půjček. Opět ale závislých na libovůli Francie. Je takový postup přijatelný v 21. století?
Dobře, jsou ale tedy podle vás obyvatelé frankofonní zemí nesvéprávní?
Nejsou. Ale žijí ve Francií podporované diktatuře. Každý potencionální vůdce, který chce vést bývalou francouzskou kolonii, musí mít neustále na paměti, že je doslova veden k tomu, aby sloužil Francii a jejím zájmům. Uvědomte si, že naprostá většina dnešních diktátorů ve frankofonních afrických zemích studovala ve francouzských školách, byla vychovávána tak, že Francie je na prvním místě. Otrokář De Gaulle (bývalý francouzský prezident, pozn. red.) kdysi řekl: 'Francie nemá žádné přátele, jen zájmy.' V bývalých francouzských koloniích v Africe se nic nezmění k lepšímu, pokud si lidé opravdu neuvědomí, že Francie se k nim ve skutečnosti nechová jako přítel, jen je využívá.
V čem například?
Už v průběhu afrického boje za nezávislost v šedesátých letech dokázal Charles de Gaulle přimět nově vytvořené vlády k podepsání dohod o ochraně a partnerství, v nichž je mimo jiné uvedeno, že se Francie bude podílet na sociálních, ekonomických a vzdělávacích plánech těchto zemí. Od té doby každý z těchto států musí dát v případě plánů na nějaký významný mezinárodní obchod přednost Francii, teprve pokud o něj nebudou mít Francouzi zájem, může být osloven někdo jiný.
A co za to příslušné země od Francie dostávají?
Francie se zavázala, že na oplátku ochrání příslušný režim před nepokoji a povstáními. To je zvlášť pikantní. V podstatě se tak jedná o pakty, které mají za cíl vytvoření a udržení diktatury sloužící francouzským zájmům. Každá země, které se pokusila tento nemorální pak ukončit, začala najednou čelit problémům s rebely a dalším nepokojům. Kdo tyto nepokoje financoval, je nasnadě.
Velká Británie se podle vás ke svým bývalým koloniím chová lépe než Francie?
Když se podíváte na kolonie, dříve patřící Britům, snadno zjistíte, že se dnes jedná až na malé výjimky o země, které sice také mají své problémy, ovšem jejich situace není srovnatelná s francouzskými koloniemi. V nich jsou životní podmínky obyvatel mnohem horší. Britové totiž po odchodu z kolonií převzali odpovědnost a snažili se a snaží svým bývalým koloniálním državám pomoci. Francouzi ale v mnoha případech své kolonie prostě rabují za pomoci místních politiků, kteří vystudovali ve Francii a řídí se také více jejími zájmy než zájmy vlastních lidí.
Ve Vídni nedávno skončila mezinárodní konference EU-Afrika. Politici Evropské unie mimo jiné vyzvali k pomoci Africe a prohloubení spolupráce s africkými státy, údajně chtějí třeba v na africkém kontinentu více investovat do moderních technologií. Co na to říkáte?
Stále mě překvapuje, jak po letech neustálých neúspěchů pořádáme další a další konference o Africe. Problém je přece známý. Afrika nepotřebuje pomoc. Afrika potřebuje respekt a spravedlivé partnerství. Začíná to spravedlivou obchodní výměnou mezi Evropou a africkými zeměmi, investicemi zaměřenými na udržitelný lidský kapitál, přenosem know-how a především ukončením sponzoringu válek ze strany některých evropských zemí. Odkud si myslíte, že pocházejí zbraně, používané v mnoha minulých i dnešních afrických konfliktech?
Jaký je ale váš názor na evropské investice do Afriky? Jaký druh investic by Africe podle vás nejvíce pomohl a přitom prospěl i Evropě?
Investice do technologií ano, ale na které trhy se pak zaměřuje konečný produkt? Je možné investovat tam, kde není voda, elektřina, žádná silnice, žádná nemocnice, žádný dostatečně vyškolený lidský kapitál, který by znamenal kupní sílu? Ne. V mnoha případech jde jen o peníze, které pod rouškou nějaké takzvané humanitární nebo rozvojové pomoci slouží jako úplatek pro zkorumpované vlády, které pak plní cizí zadání a rabují zemi ve prospěch zahraničního státu nebo společnosti.
Jak si tedy představuje v případě Afriky smysluplnou zahraniční investici?
Předpokládám, že by se mělo jednat o investici, založenou na výhodnosti obchodu pro obě strany. A to je možné pouze tehdy, když africké vlády už nebudou loutkami cizích mocností, ale budou pracovat pro své občany a starat se o jejich blaho. V takové zemi se dá mluvit o dobrém investičním prostředí. Když se ale dnes podívám na Afriku, opět musím konstatovat, že v tomto slova smyslu jsou připravené na investice zase především anglicky mluvící země jako Ghana, Nigérie, Rwanda nebo Keňa. V případě bývalých francouzských kolonií se o dobrém investičním prostředí určitě mluvit nedá.
V Africe ale teď mohutně investuje především Čína, což v Evropě vyvolává obavy z budoucí čínské dominance na kontinentu. Je to oprávněná obava?
Navzdory problémům, které jsem zmínila, jsou africké země otevřeny novým partnerstvím. Přece jen, i když stále velmi pomalu, přecházejí z paternalistického obchodu s kolonizátory na partnerství, v němž vyhrávají oba partneři. A to je dobrý trend. Pokud se Evropané bojí, že se Čína stane největším investorem v Africe na úkor evropských zemí, pak se musejí Evropané náležitě poučit ze svých minulých chyb a dát Afričanům lepší nabídku.
V čem můžeme být pro Afričany z hlediska investic atraktivnější než Číňané?
Je to znovu o vzájemném zisku. Afrika má suroviny, které potřebuje evropský průmysl, Evropa disponuje technologií a know-how, které zase potřebují Afričané. Nyní by se měly na stole objevit návrhy, jak vzájemnou obchodní výměnou prospět oběma kontinentům, nikoliv jen jednomu. Já ale pochybuji, že evropské země se svým převládajícím paternalistickým, kolonialistickým myšlením chtějí skutečně změnit způsob, jaký dosud z Afriky dostávaly to, co chtěly. Měly by však vidět, že se také Afrika mění.
Jakým směrem?
Žádné sponzorování válek, žádná hrozba nezastaví novou generaci Afričanů, která už přemýšlí výrazně jinak než její předchůdci. Jsou mnohem většími patrioty, myslí na africké zájmy. Ano, stále máme v mnoha zemích nejrůznější politické loutky, které fungují spíše jako zahraniční špióni. Ale to už nebude trvat dlouho. Do roku 2030 by měly v Africe žít až 2 miliardy lidí, kteří se navzdory všem evropským koloniálním předsudkům budou zabývat v případě nabízeného partnerství tou nejlepší nabídkou. A bude jedno, zda ta nabídka přijde od Číňanů, Marťanů nebo kohokoliv jiného.
Nastal čas, aby si evropští politici uvědomili, že africkou dynamiku nezastaví. Prostě potřebují změnit své chování a stát se skutečnými partnery Afričanů namísto toho, aby v Africe podporovaly různé lumpárny. Afrika patří Afričanům a pouze Afričané mají právo rozhodovat o tom, kdo si zvolí jako obchodního partnera.
Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker řekl, že Čína má v Africe sice náskok, výhodou Evropanů je ale fakt, že pořád umějí s africkými státy jednat lépe než Číňané. To podle vás tedy není pravda?
Pravda to je, pokud měl pan Juncker na mysli jednání formou úplatkářství, korupce politiků, financování nejrůznějších válek a vyhrožování :razz: . Musí však pochopit, že přibývá Afričanů, a já se troufám zařadit mezi ně, kteří tuhle dlouhodobou evropskou strategii vůči Africe rozbíjejí. Studují a pracují na tom, aby se co nejvíce jejich spoluobčanů dozvědělo o negativních trendech evropské politiky vůči Africe a přimělo novou generaci k radikálnímu odporu proti těmto trendům. A to s cílem zvýšit odpovědnost afrických vlád za jejich rozhodnutí vůči vlastním občanům. Za pár let budou evropské země jednat v Africe s mladými, vzdělanými a sebevědomými politiky, které už nebude tak snadné korumpovat a uplácet. Takže, kdybych já byla Jeanem-Claudem Junckerem, byla bych ve svých prohlášeních mnohem opatrnější.
Mnozí evropští politici varují před migrací z Afriky do Evropy, která podle nich může v budoucnu dosáhnout až katastrofálních rozměrů. Vy žádnou migrační katastrofu neočekáváte?
Je to demagogie. Korporátní média v Evropě vytvářejí dojem, že celá Afrika se najednou zvedne a migruje do Evropy. Ne, ne a ne! V Evropě žije méně než 2% Afričanů. Zdaleka největší podíl africké migrace, celkem 95 %, připadá na migraci mezi africkými státy. Pokud chtějí evropské země snížit míru přistěhovalectví z Afriky, musejí především zastavit financování válek a ukončit podporu diktátorských režimů. Jak může cizinec hovořit o snaze pomoci, když v noci přináší zbraně a trénuje některé skupiny lidí, aby destabilizovaly vlády, které nejednají podle jeho přání? Největší příčinou migrace z určité země je nejistota a špatné řízení. A já musím bohužel znovu zdůraznit, že 90 % Afričanů, kteří dnes hledají azyl v zahraničí, pochází z francouzsky mluvících zemí Afriky se stále silným francouzským vlivem. A to dělá z Francie zemi nejen spoluzodpovědnou za takzvanou migrační krizi.
Když by Francie podle vás změnila svou politiku vůči svým bývalým francouzským koloniím, migrace by se zastavila?
O úplném zastavení migrace mluvit nelze. Proč taky? Nemůžeme přece lidem brát možnost cestovat a pohybovat se. I charta OSN uvádí, že každý člověk má plné právo svobodně se pohybovat a usazovat se tam, kde se mu líbí. A Afričané určitě nemohou být žádnou výjimkou.
Ano, nemluvíme ale o svobodě cestování za prací či na dovolenou. Mluvíme o uprchlictví, kdy lidé kvůli špatné ekonomické situaci nebo útisku hledají azyl v zahraničí.
O tom, co by mohlo snížit takový druh migrace, už jsem hovořila. Vedle zastavení financování válek a podpory afrických diktatur by Africe určitě pomohlo, kdyby americké a evropské vlády zastavily nebo alespoň snížily obrovské dotace, které dávají svým zemědělcům. Afričtí zemědělci by tak mohli přistupovat na světové trhy a žít ze své produkce, což by bylo mnohem účinnější než poskytování rozvojové pomoci, která ve skutečnosti jen vytváří dluhy.
Neustále hovoříme o tom, jak by se mělo změnit chování Evropanů vůči Africe. Neměli by ale i Afričané převzít větší díl odpovědnosti za to, jaká je jejich životní situace?
Ano, jistě. Máte pravdu v tom, že všechno nakonec závisí především na samotných Afričanech. Zda se chtějí i nadále dívat na to, jak jim někteří zkorumpovaní politici společně s některými vykutálenými evropskými obchodníky ničí vlastní zemi, aniž by je kdokoliv zastavil. Mladá generace Afričanů ale už usilovně pracuje na tom, aby se to změnilo.
