Jednání, které může ovlivnit Czexit, je tu. Babiš prý vystrašil Junckera českou žádostí. Panuje strach, že občané to celé zkazí
12. 3. 2018 4:42
Evropská unie připravuje rozpočet. A ne ledajaký – v zásadě jde o „nadrozpočet“, kterým se bude řídit několik let po roce 2021. Publicista a ekonom Martin Kunštek ve své analýze zmiňuje, že v rámci této politiky se rozhoduje i o přidělování evropských dotací, což může být důležitý faktor v rozhodování občanů o vystoupení z EU. Současně zmiňuje, jakým výrokem podle jeho zdrojů šokoval Andrej Babiš šéfa Evropské komise Junckera. Upozorňuje také, že „nadrozpočet“ podle přání Bruselu bude finálně schvalovat ještě tento Evropský parlament. Aby se nedostal do „pracek“ tomu příštímu, kde může být mnohem více euroskeptických poslanců.
V letech 1993 a 1994 se tehdejší koaliční vláda ODS+KDU/ČSL+ODA rozhodovala mezi dvěma způsoby, jak našim podnikům zajistit přístup na západoevropské trhy. Na výběr byl vstup do Evropského sdružení volného obchodu (EFTA), nebo přidružení a následný vstup do Evropské unie. Pro druhou variantu se vláda rozhodla na nátlak tehdejšího vicepremiéra a ministra zemědělství a současně předsedy lidovců Josefa Luxe. I přes odpor premiéra Václava Klause (tehdy ODS). Ve vládě převážil argument, že výhodnější je EU, protože poskytuje dotace z rozpočtu EU. Názor o velkém přínosu evropských dotací českému hospodářství ve veřejnosti rezonuje dodnes.
V pátek 23. února proběhlo v Bruselu tzv. neformální zasedání Evropské rady. Šéfové států a vlád zemí EU na něm zahájili oficiální část jednání o víceletém fiskálním rámci pro léta (VFR) po roce 2021. VFR je dokument, který stanoví mantinely pro tvorbu ročních rozpočtů EU. Z jednání nevzešel žádný oficiální výstup. Jediným formálním závěrem summitu je usnesení, které Evropské komisi (EK) ukládá nejpozději do konce května předložit ucelený návrh, který bude předmětem dalšího jednání na Radě ministrů financí (ECOFIN), následně na nejvyšší úrovni na Evropské radě. A v případě, že dojde k dohodě vlád, tak bude předložen k odsouhlasení Evropskému parlamentu (EP).
Na únorovém summitu se Komise víceméně snažila od vládních lídrů zjistit, co jsou ochotni schválit a co je pro ně nepřijatelné. V podstatě to bylo takové úvodní „oťukávání“. Podle důvěrných informací od účastníka jednání to na místě vypadalo tak, že téměř každý zástupce své země přišel se zcela odlišnou představou. Priority, požadavky a „vytyčené hranice nepřijatelnosti“, jak byly artikulovaný zástupci jednotlivých států, jsou podle tohoto zdroje natolik protichůdné, že bude opravdu „pořádná fuška“ sestavit dokument, který by mohl být Radou jednomyslně schválen.
Není jasné, na jak dlouho
Na místě se nepodařilo dohodnout ani nejzákladnější parametr zadání pro Komisi – počet let, na nějž má být fiskální rámec konstruován. V minulosti byl fiskální rámec buď pětiletý, nebo sedmiletý. Do přijetí Lisabonské smlouvy (LS) nebyla jeho tvorba nikde zakotvena jako povinnost. Podle článku 312 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) – ve verzi dle Lisabonské smlouvy – je vypracování a schválení tohoto dokumentu povinné. Má mít podobu nařízení Rady a EP, které je však schvalováno úplně odlišným způsobem od všech ostatních euronorem. Podle LS smí návrh předkládat pouze Komise. Rada o jejím návrhu jedná a může jej různě upravit, doplnit, nebo proškrtat. Podle dosavadního stavu „bruselizace“ se zatím na schválení finální verze musí Rada shodnout jednomyslně. Čl. 312 SFEU však připouští možnost, že by Evropská rada, v níž zasedají premiéři a prezidenti, mohla svým jednomyslným rozhodnutím umožnit ECOFINU, aby návrh hlasoval kvalifikovanou většinou.
Ani LS však neříká přesně, na kolik let má být fiskální rámec vypracován. Je stanoveno pouze, že nesmí být kratší než pětiletka.
Není jasné, kdy
Vzhledem ke stavu vzájemného „neporozumění“ mezi Komisí a jednotlivým členským státy je v tuto chvíli vysoce nepravděpodobné, že by mohlo dojít k naplnění ambice evropských komisařů schválit rozpočet ještě nynějším europarlamentem. Komisař pro rozpočet Günther Oettinger se sice pokusil dát k odsouhlasení návrh harmonogramu projednávání VFR, který by Radu zavazoval předložit finální návrh k hlasování europolancům nejpozději do konce roku 2018. Na místě se však nenašel žádný premiér, který by pro něj zvedl ruku.
K tomu, aby Rámec mohl začít platit, musí být po schválení Radou ještě přijat Evropským parlamentem. Europoslanci na návrhu schváleném Radou sice nemohou nic měnit – ani na jeho částech –, ale mohou návrh jako celek odmítnout. Rámec navíc musí být schválen vysokým a složitým dvojím kvórem. Pro jeho přijetí musí hlasovat nadpoloviční většina všech poslanců. Nyní jich je 751 a pro tedy musí být 376 hlasů. Ale protože v EU nejde nic dělat jednoduše, tak je v Lisabonské smlouvě i pravidlo, že se počítá i druhé kvórum, které stanoví, že Rámec musí být schválen 3/5 přítomných europoslanců. To znamená, že pokud by byli při schvalování rozpočtu přítomni všichni poslanci, tak by pro muselo být 451 hlasů. Pokud nejsou oba parametry splněny, tak jde návrh „do kytek“. A jednání začínají od počátku znovu. K této situaci už jednou došlo v roce 2013. Lisabonská smlouva má pro tento případ zvláštní ustanovení, podle něhož se limity z minulého fiskálního rámce použijí pro tvorbu ročních rozpočtů EU až do doby, než je nový rámec schválen.
Neděsivá hrůza provizoria
Komisař Oettinger v dokumentaci předložené šéfům států a vlád strašil „následky“ takového provizoria. Jeho argumentace však působila poněkud komicky. Schvalování v současné době platného rozpočtového rámce se protáhlo o rok a půl proti původnímu plánu. Na každý rok však Unie měla řádně schválený roční rozpočet. V minulosti se přitom mnohokrát stalo, že Rada a EP nedokázaly roční rozpočet schválit včas, a EU fungovala v režimu rozpočtového provizoria. Jednou dokonce nebyl schválen rozpočet vůbec a Evropské společenství (předchůdce dnešní EU) celý rok vyplácelo peníze v provizorním režimu. Provizorium je definováno jako omezení vyplácet měsíčně 1/12 loňských výdajů. A nestalo se kupodivu vůbec nic. Možná i proto si na rok 1989, kdy ES takto fungovala, vzpomíná jen několik málo veteránů a znalců evropských struktur.
Současný VFR byl schvalován nadvakrát. První 2 roky byly roční rozpočty konstruovány podle výdajových limitů z minulého cyklu. A ty „hrůzné dopady“, kterými komisař strašil premiéry, byly Komisí vyčísleny jako ztráta 5 tisíc pracovních míst, které v rámci celé půlmiliardové EU nemohly vzniknout v důsledku toho, že roční rozpočty EU měly nižší „provizorní“ limity než byl původní neschválený návrh EK. Druhou „ztrátou“, kterou Komise dokázala vyčíslit, bylo, že nebylo včas zveřejněno 200 vědeckých publikací, jejichž vznik byl financován z fondů EU. Přímo na jednání Rady se tomuto „strašáku“ vysmál slovenský premiér Robert Fico (SMER) s odkazem na to, že si za svůj život nevzpomíná na jediný vědecký objev oceněný Nobelovou cenou, který by vznikl za přispění fondů EU. Za to by prý mohl na Radu přivézt náklaďák papírů, které různí vědci popsali za peníze z EU. Aniž by to jakkoli pomohlo firmám.
Strach z růstu euroskeptických stran
Na celém „spěchu“ je zajímavý i důvod, proč se Oettinger snažil lídry evropských zemí přimět k závaznému zkrácenému harmonogramu. Současný Evropský parlament zasedne ke své poslední plenární schůzi v dubnu 2019. Současná Komise by ráda měla rozpočtový rámec schválený do té doby. Což je další ukázka způsobu, jímž se eurokraté snaží obcházet demokratické principy. Připravovaný rozpočtový rámec by měl začít platit od roku 2021. Europarlament vzešlý z voleb v roce 2019 tedy bude mít rok a půl času na schválení rozpočtového rámce a návazné právní dokumentace. Podle všech uznávaných směrů právní vědy je jedním z atributů demokratickému právní státu pravomoc parlamentu schvalovat rozpočet, způsob jimž do něj peníze plní i z něj vydávají, jakož i veškerou legislativu, jíž se správa rozpočtu řídí. Všechny právní školy se shodují na tom, že se tím myslí volení zástupci občanů, kteří mají právě platný mandát. Představa, že odcházející poslanci schválí limity rozpočtu, které mohou platit dokonce déle než bude funkční období jejich nástupců, je jednou z praktických ukázek demokratického deficitu, kvůli němuž je EU mnoho let terčem kritiky.
Lze dovodit, proč se o to Komise snaží. Současný EP lze stále ještě jako celek považovat za „prointegrační“. Dvě největší frakce – Evropská lidová strana (EVP) a Strana evropských socialistů (PES), které vždy byly a jsou „tahouny“ evropské integrace, nynější europarlament společně ovládají. Už při minulých dvou volbách do EP byli v řadě zemí zvoleni euroskeptičtí poslanci. Zatím jsou však stále v menšině. I když pokaždé v trochu výraznější menšině. Referendum o brexitu a série voleb ve Francii, Holandsku, Polsku, Rakousku Německu a naposledy v Itálii však ukazuje, že mezi občany členských zemí sílí odpor k současné podobě EU. A naopak, že „eurohujerské“ strany ztrácejí podporu obyvatel.
Ve většině zemí, kde se od počátku migrační krize konaly volby, utrpěly tradiční strany, které se podílely na vzniku EU v dnešní podobě, citelné ztráty. Na politických scénách členských států se dokázaly úspěšně etablovat nové euroskeptické strany, jako německá Alternativa pro Německo (AfD), nebo italské Hnutí pěti hvězd (M5S) založené televizním komikem a blogeremBeppe Grillem a internetovém stratégem GianrobertemCasaleggiou. Staré euroskeptické strany jako francouzská Národní fronta (FN) vedená dnes Marine LePenovou, nizozemská Strana pro svobodu (PVV) vedená Geertem Wildersem, či rakouská Strana svobodných (FPÖ) výrazně posilují. Takže se klidně může stát, že po volbách v červnu 2019 bude europarlament složen tak, že v něm prointegrační strany už nebudou bez dohody s euroskeptiky schopny fiskální rámec a roční rozpočty protlačit silou.
Záklopka proti rozmachu komisařů
Zde je namístě vysvětlení, co to vlastně ten víceletý fiskální rámec je. Jde o nařízení, které stanoví na určitý počet let základní makroekonomické parametry pro tvorbu jednotlivých ročních rozpočtů EU. Jakási „špérklapka“, která má Komisi bránit v přílišném „rozmachu“ ve vytváření nových výdajových titulů. Jak se postupem času vyvíjela evropská integrace, tak Komise přebírala další a další pravomoci. Ruku v ruce s tím následoval i růst výdajů rozpočtu EU. Protože však rozpočet EU musí být podle primárního práva vyrovnaný, tak nové výdaje někdo musí zaplatit. A ten „někdo“ jsou členské státy a státní rozpočty. V polovině osmdesátých let se Evropské společenství (ES) – předchůdce dnešní EU – dostalo do rozpočtové krize. Několik let po sobě ES hospodařila podle rozpočtového provizoria. N
ikoli poprvé a nikoli naposledy vzniklo obrovské napětí nejen mezi Komisí na jedné straně a členskými státy na druhé, ale i mezi členskými státy vzájemně. Na jednání Rady tehdejší německý kancléř Helmut Kohl (CDU) pronesl legendární vtip: „Některé děti věří, že peníze pocházejí z bankomatu – a někteří dospělí si myslí, že evropské dotace jsou z Bruselu.“
Krizi se pokusil vyřešit tehdejší francouzský předseda Evropské komise Jacques Delors, který do Rady a EP předložil návrh na sjednání víceleté dohody o financování EU. Později po odchodu z funkce přiznal, že se při tvorbě návrhu inspiroval nouzovou dohodou císařovny Marie Terezie se stavy zemí rakousko-uherské monarchie o způsobu financování první slezské války v Pruskem (1740-1748). V dohodě se „zemští stavové“ zavázali panovnici po dobu deseti let odvádět částku deseti milionů zlatých v pevných ročních splátkách – a vídeňský dvůr se za to zavázal nepožadovat žádné další daně.
Trvalá nouzová řešení
Podobně v roce 1988 Delorsova Komise sjednala s členskými státy dohodu o pětiletém rozpočtovém plánu. V ní se státy zavázaly přispívat do rozpočtu částkou odpovídající 1,24 % jejich hrubého národního důchodu (HND). Na rozdíl od Marie Terezie se Delorsovi podařilo z vlád členských států „vymámit“ mnohem více peněz, než měla ES před tím.
Před Delorsovým balíčkem tvořily příjmy ES výnosy z cla, poplatků za dovoz zemědělských výrobků ze zemí mimo ES a odvod z daně z přidané hodnoty (DPH). Tento příspěvek byl zaveden v roce 1970 tzv. Lucemburskou dohodou. Podle ní se všechny členské státy ES zavázaly ve své zemi zavést DPH. Jde o vynález ruských bolševiků, který byl zaveden v roce 1921 v rámci Leninova NEPu (tzv. Nové ekonomické politiky). Jako nouzové opatření na zahlazení škod z občanské války. Od roku 1934 ji používalo i nacistické Německo k financování příprav na válku. Po 2. světové válce byla daň zrušena a v řadě zemí Evropy byla nahrazena daní z obratu. Lucemburskou dohodou byla ve státech ES v sedmdesátých letech daň z obratu opět nahrazena DPH. Právě proto, že umožňovala snadněji vypočítávat jednotný základ odvodu do evropského rozpočtu. Kvůli tomu ovšem musela vzniknout série směrnic, jež po celé ES stanovily seznam zboží a služeb, které jsou zdaňovány DPH. S výjimkou zdravotnictví a sociálních služeb je to dnes prakticky vše. DPH zatěžuje pouze zboží a služby zakoupené spotřebiteli. Nevztahuje se na export. Jejími poplatníky jsou tedy výhradně občané.
Později ES a její dnešní nástupkyně EU začala členské státy nutit i k harmonizaci sazeb. Harmonizace samozřejmě znamenala zvýšení daně. Kvůli ní je dnes stejné zboží v USA většinou podstatně levnější než v Evropě. A řada lidí raději nakupuje v amerických e-shopech.
V rámci Delorsových rozpočtových reforem byl v roce 1988 navíc zaveden příspěvek podle velikosti HND každé země. Jeho výše se mění s každým víceletým fiskálním plánem. Nyní je na úrovni 1 % HND. Tento tehdy nový zdroj stabilních příjmů eurokratům umožnil přeměnit do té doby hospodářský spolek ES na politickou unii s názvem EU. Výsledek Delorsových reforem byl tedy nakonec přesně opačný, než byl jejich původní cíl.
Od pětiletky k sedmiletce
Delorsův krizový mimořádný nápad se nakonec ujal jako trvalé řešení. Později EU v rozpočtovém plánování přešlo z pětiletky na sedmiletku. Což vedlo k tomu, že celý jeden Evropský parlament, jehož funkční období je pětileté, byl „vynechán“. Ve stejné době Evropský účetní dvůr (obdoba našeho NKÚ) odhalil rozsáhlé machinace a defraudace v rozpočtech EU. Souběh těchto okolností nakonec vedl k tomu, že v roce 1999 Evropský parlament vyslovil nedůvěru Komisi vedené lucemburským křesťanským demokratem Jacquesem Santerem. A celá Evropská komise musela rezignovat.
Do schválení Lisbonské smlouvy však vždy šlo o dobrovolnou dohodu vlád členských zemí, Komise a europarlamentu. Až LS byl tento mechanismus zakotven do primárního práva jako povinný. I když už v době jejího sepisování byl z mnoha stran kritizován za to, že znemožňuje pružné rozpočtové reakce na nové problémy. A že vlastně rozpočtovou politiku „obrátil naruby“.
Stavba domu od střechy
Logické by bylo si napřed dohodnout, co vše má být z unijního rozpočtu placeno. A stanovit, za jakých podmínek. Na základě toho by bylo možné odhadnout, kolik je na to potřeba peněz. Teprve poté by bylo rozumné, aby zástupci vlád jednali o tom, kolik jsou státy na dohodnuté věci ochotny dát peněz. A jakými metodami. Z kompromisní výše by pak vycházelo tempo, jakým mají být plánované věci realizovány. Jenže kam na EU s logikou?
Ve skutečnosti to probíhá tak, že napřed se Evropská rada a ECOFIN hádá o to, kolik kdo dá. Tedy jaká bude celková výše rozpočtu. I když pánové a dámy, kteří nás v Radě zastupují, v tu chvíli ještě neví, na co budeme jako daňoví poplatníci formou příspěvku z našich státních rozpočtů platit.
Pak se řeší maximální limit tzv. výdajových okruhů.
Evropské skořápky
Rozpočet EU je zcela unikátní „galimatyáš“. Nelze jej ani zdaleka přirovnat k žádnému státnímu rozpočtu ani k rozpočtu federací jako jsou USA nebo Švýcarsko. V těchto případech je rozpočet vždy členěn do kapitol. Většinou podle ministerstev nebo jiných úřadů, které je spravují.
Každý evropský komisař sice má „svůj“ rozpočet, ovšem z něj se hradí pouze náklady na provoz jím řízeného generálního ředitelství (obdoba našeho ministerstva).
Bruselský rozpočet je rozčleněn na tzv. Okruhy. Nyní jich je 6 a mají někdy až bizarní názvy:
Inteligentní růst pro podporu inkluze,
Udržitelný růst a přírodní zdroje,
Bezpečnost a občanství,
Globální Evropa,
Administrativa,
Náhrady.
Z těchto okruhů se pak v každoročním rozpočtu vyplácejí příděly do jednotlivých fondů. V současné době jich má EU zřízeno 8:
Evropský fond pro regionální rozvoj,
Evropský sociální fond,
Fond soudržnosti,
Fond evropské pomoci pro nejvíce deprivované osoby,
Evropský námořní a rybářský fond,
Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova,
Azylový a migrační fond,
Fond pro vnitřní bezpečnost.
Tvorba jednotlivých ročních rozpočtů silně připomíná známou hazardní hru „skořápky“, u nás často provozovanou Romy. Na unijní úrovni ji nehrají 2 hráči jako u nás, ale 27 ministrů v každé ministerské radě, jednotlivé ministerské rady proti sobě a proti ECOFINU. A všichni dohromady proti Evropské komisi. Závěrečného rozhodčího jim při tom dělá Evropský parlament, který může rozpočet „odpískat“ a nařídit jeho nové sestavení.
Hatlámopatlámo e zaprťála
Ve státech je to tak, že každý úřad nebo ministerstvo je zřízeno na správu a tvorbu určité politiky. K tomu má ve státním rozpočtu svoji kapitolu, nebo i zvláštní fond. Vzdělávací politiku provádí ministerstvo školství a platí ji ze svého rozpočtu. Zemědělskou politiku dělá ministerstvo zemědělství a má k tomu zřízen Státní zemědělský a intervenční fond (SZIF). Do něj přichází příděly z rozpočtové kapitoly ministerstva a z fondů EU. Kromě toho máme samozřejmě ještě politiky tzv. meziresortní, jako národní protidrogová politika, na níž se podílejí vnitro, zdravotnictví a místní rozvoj. Ty jsou však hrazeny ze zvláštní kapitoly Všeobecná pokladní správa, kterou spravuje Ministerstvo financí.
I když u nás byla v souvislosti se státními výdaji řada skandálů, tak naše rozpočtová správa je ve srovnání s rozpočtem EU vzorem systémového a metodického přístupu. EU má v současné době 226 evropských politik. Výdaje např. na Společnou zemědělskou politiku (CAP) jsou vypláceny z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, Evropského námořního a rybářského fondu a Evropského fondu pro regionální rozvoj. Zdroje na příděly do těchto fondů jsou v případě CAP čerpány z okruhů Udržitelný růst a přírodní zdroje a Inteligentní růst pro podporu inkluze. A tak je to prakticky se vším.
https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/ ... azi-527148
