Historie, kterou nás neučili...

Odpovědět
woxia
Samostatný redaktor
Příspěvky: 1661
Registrován: 16 úno 2017, 10:41

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od woxia » 08 črc 2020, 14:53

Každý téměř ví, že Hus byl upálen, ale jen málo lidí ví, vlastně proč.

Tak kvůli těmto větám byl upálen - tzv. Husovy bludy - vybrala jsem tři, které jsou podle mne velmi živé v této době:

8. Kněží žijící jakkoliv prostopášně, poskvrňují moc kněžskou a jako synové nevěřící nevěrecky smýšlejí o sedmi svátostech církve, o moci klíčů, o církevních úřadech, o censurách, o mravech, o obřadech, o posvátných věcech církevních, o úctě ostatků svatých, o odpustcích, o svěceních.

19. Censurami církevními: Exkommunikací, suspensí a interdiktem podrobuje si duchovenstvo lid ku svému povýšení, rozmnožuje lakotu, kreje zlobu a připravuje cestu Antikristu. Jest pak očividno, že pocházejí od Antikrista takové censury, které nazývají ve svých přích blesky, kterými klerus obzvláště dokračuje na ty, kteří odhalují bezbožnost Antikristovu, jenž pro sebe klérus zachvátil nejvíce.


30. Nikdo není světským pánem, nikdo praelátem, nikdo biskupem, je-li ve hříchu smrtelném.


https://cs.wikisource.org/wiki/U%C4%8De ... ick%C3%A9m
Kde cenzura začíná, tam Woxia končí...

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 11647
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 08 črc 2020, 15:32

https://literarky.cz/civilizace/1374-bo ... -roce-1945
Bojíte se špehování občanů? Uměli jsme to dobře již v roce 1945
Co se dělo na Ústecku v roce 1945, o tom samém hovořili pamětníci i jinde v Čechách. Podle politologa Zdeňka Zbořila jenom místní souvislosti byly rozdílné. Vše ostatní měli lidé společné: Ohromná únava z války, které se dnes říká posttraumatická stresová porucha, postihla celou společnost, byť každého jednotlivce jinak. Lidé měli hlad po vydatném jídle, po jistotě, ale také po pomstě. Mnozí kvůli válečným útrapám orámovaným gestapem, Lidicemi, Ležáky a nočními nálety spojenců měli chuť ze zloby dát nějakému Němci přinejmenším pěstí do zubů, nebo i hůře.

Informace o konci války na Ústecku v roce 1945 jsou z tohoto hlediska obrazem jednání lidí kdekoliv v Čechách a na Moravě.

Pokud někdo varuje, že bez všeobecného (kamerového a digitálního) šmírování neudělá člověk už zítra ani krok a zažijeme, co tu v historii ještě nebylo, je to úsměvné. Taková opatření zde existovala i bez elektronického sledování od starověku. Bez různých povolení a potvrzení v kapse se od poloviny května 1945 nikdo nemohl bezpečně vzdálit ze svého bydliště.

...

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 11647
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 08 črc 2020, 15:38

https://literarky.cz/civilizace/1372-uk ... ske-lupice
Ukázka z knihy Petera Lehra Historie pirátství: Od vikingů po somálské lupiče
Kniha popisuje historii pirátství od samého počátku až po současnost, kdy je omezeno jen na některé lokality. Popisuje způsoby přepadávání lodí, přístavů nebo vesnic a měst na pobřeží i to, jak se tyto strategie vyvíjely s příchodem nových technologií, politických spojenectví apod. Vyvrací romantické představy o pirátech, které byly vytvořeny mnoha příběhy a hollywoodskými filmy. Kniha také přináší portréty nejslavnějších pirátů, mapy a kresby lodí.

Ukázka z knihy:
...
Až na jednu drobnosť - pirátstvo nevymysleli ani vikingovia, a ani iný europania - je vynálezom semitských féničanov.

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 11647
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 13 črc 2020, 17:31

https://literarky.cz/civilizace/1391-od ... dy-poradek
Od 14. května 1945 začal skutečný mír čili tvrdý pořádek
Nejpozději do 5 dnů od kapitulace nacistické armády v prostoru Čech a Moravy, začal mírový úklid a pořádek. Na rozkaz generálního štábu sovětské armády (myslí se tím takto nazývaný sovětský armádní štáb či velitelství v oblasti Ústecka) museli cizinci opustit území ČSR do 15. května do 24. hodin.

„Podle nařízení generálního štábu sovětské armády musí být odstraněny všechny bílé prapory z domů, a naopak mají být bílé pásky na pažích Němců. Podle generálního štábu sovětské armády musí být z veřejných a státních úřadů odstraněni Němci.

Zemědělcům je nařízeno se věnovat řádně jarním pracím. Každý z nich musí vyvinout úsilí, aby bylo zajištěno řádné zásobování obyvatelstva. Musí nabízet celou sklizeň.

Vracejícím se utečencům: budou jim zabaveny koně a krávy. Počty se nahlásí na ČNV, ostatní majetek se jim ponechá. Mohou použít železnice.“

Vzkazy dělníkům, navrátilcům wehrmachtu i dětem
Relace ze 14. května 1945 jasně ukazují, jak doslova po fragmentech se skládal dohromady ze dne na den mírový život města doslova pár dnů po válce.

Ještě než se z 13. května stal 14. květen, vyslechli si občané žijící v dosahu ústeckého vysílače rozsáhlou relaci:

Posluhači se dozvěděli, že osazenstvo firmy Wolfrum má nastoupit do práce 14. května.

Oznamovalo se, že ještě několik dnů bude trvat oprava vodovodního potrubí poškozeného bombardováním. Je nutné vodou šetřit a používat ji pouze k pití a vaření. Ostatní užívání vody bylo zakázáno a bude prováděna kontrola pod hrozbou zastavení vody tomu, kdo bude vodou plýtvat.

Rozhlasová relace konstatovala, že některé obchody na Střekově i přes výzvy neotevřely, a uvedl, že je nutné, aby tak učinily, zvláště tam, kde je zboží lehce podléhající zkáze.

Začaly se objevovat i výzvy typu, že paní Johanna Vogelsangová z Bautzenu hledá dceru a hledán je sedmiletý Jörgen Otto z utečenecké rodiny, která se dostala koncem války na Ústecko.

Všichni zajatci a civilní zaměstnanci z Anglie, Ameriky, Francie, Holandska a Belgie byli vyzváni, aby se připravili na odjezd železnicí nebo aby odešli pěšky.

Z rádia se též ozvalo, že štáb sovětské armády v Ústí dovolí, aby zůstali cizinci pracující v důležitých a potravinářských podnicích.

Všichni navrátilci wehrmachtu se museli hlásit na pracovním úřadu, také ženy a dívky z okresu Ústí, které pracovaly pro Wehrmacht.

Podniky podle rozhlasu museli předat seznamy zaměstnanců a sdělit, zda potřebují další zaměstnance. Museli také vést denní přehled absentérů.

Děti byly žádány, aby si zatím nehrály na ulici, kvůli nebezpečí z pohozených zbraní a výbušnin.
Druhá polovina května: Rádiové relace byly nesmlouvavé

Přepis vybraných relací ústeckého rozhlasu ukazuje, jak se lidé dozvídali doslova cokoliv, co vedení města či okresu napadlo, že je třeba zařídit. Důležité slovo kromě sovětského štábu mělo také československé posádkové velitelství.

Relace 15. května: Němci se ve své mateřštině dozvěděli, že platí protektorátní potravinové lístky, naopak ztrácejí platnost dovolenkové karty, ale platí poukázky vojáků. Bývalí vedoucí a funkcionáři NSDAP a členové německých organizací zodpovídají za zachování současného stavu majetku, jako jsou budovy, sportovní objekty, auta, finance atp., s plnou odpovědností pod pohrůžkou vězení.

Relace 16. května: Představitelé obcí se z rozhlasu dozvídají, že jsou odpovědni za odstraňování (uhynulých) koní.

Relace 17. května: Kromě drobných informací se Němci také dozvěděli, že ČNV volá od 16 do 60 let všechny mladíky a muže, kteří zatím nepracují, aby se hlásili na pracovním úřadu ve dnu určeném počátečním písmenem jména. Jinak jim nebudou dány potravinové lístky. Dne 21. května se měli dostavit muži s příjmením od A do F a 24. května jako poslední ti se jmény od S do Z. Nařizoval se také nástup lakýrníků a malířů do práce.

Relace dále upozorňovala, že zemědělci, kterým chybí koně, se mohou přihlásit a kůň jim bude zapůjčen. Nařizovalo se také změnit jména ulic a náměstí ke stavu, který byl v roce 1938.

Dovolenkové lístky bylo podle relace třeba opatřit 100 K kolkem a do 29. května vyměnit za odběrné poukazy, jejich platnost skončila 15. května.

Od 18. května platil zákaz prodeje tabákových výrobků v okrese Ústí, výrobky a tabák i poukázky na cigarety bylo nutné odevzdat do 21. května.

V německé relaci se posluchači dozvěděli, že je zakázáno používat munice pro lov ryb. Také bylo nařízeno odevzdat zbytky munice, aut a různých vozů.

Relace 18. května: Majetek zemřelých nebo uprchlých členů NSDAP je zabaven, jakákoliv manipulace s tímto majetkem je trestná. Němci si také mohli poslechnout, že vstupuje v platnost zákaz prodeje nebo darování bytového zařízení, zodpovídají za to majitelé domů.

Rozhlasové relace byly pro Němce především očekáváním nepříjemných zpráv. Rozhlasová zpráva – nařízení o nábytku naplňovala neblahé tušení, že je nemine odsun z Československa. Byl to viditelný signál snahy zamezit jim, aby dokud je čas, prodali svůj majetek.

Relace 22. května: Naopak spokojenější mohli být někteří lidé pracující v průmyslových podnicích, protože pro těžce pracující v horku, v prašném prostředí a se škodlivými látkami, měli od nynějška nárok na dodatečné potravinové lístky.

Relace 23. května: Relace ve 12.30 hodin způsobila další vrásky na tváři členů NSDAP. Byli vyzváni, aby si na ONV vyzvedli formuláře ve druhém patře ve dveřích č. 47, a ty musí vyplnit. Byl to signál, že je na ně připraveno prověrkové síto. Budou váženi a měření do jaké míry byli malými rybami, kdo z nich byl potentát, a kdo kapitální mrcha, kterou už dávno měli zastřelit. Členové NSDAP s většími hříchy se stali zakrátko obyvateli internačního tábora pro Němce na Skřivánčím poli, na okraji Ústí nad Labem.
Tvrdý příchod československého pořádku

Nahánění oveček – i tak lze nazvat rozhlasovou relaci z 23. května v 8.30 hodin. Znamenala skutečný příchod československého pořádku. V němčině se neslo nad Ústím nad Labem následující:

Posádkové velitelství a ONV nařizuje:
1. Všichni obyvatelé, kteří se pohybují mimo Ústí, se musí do 24 hodin vrátit.

2. Všechny instituce a podniky musí odstranit německé nápisy a nahradit je českými na své náklady. Jinak hrozí pokuta.

3. Občané musí do 24 hodin odevzdat všechny zbraně a munici po Wehrmachtu a po NSDAP na posádkové velitelství. Nošení zbraní bude trestáno až smrtí.

4. Majitelé skladů a obchodů nahlásí své zásoby na ONV.

5. Porážka veškerých zvířat včetně drůbeže je bez povolení úředně přísně zakázána.

6. Místní národní výbor, respektive představitelé obcí jsou zodpovědni za plné hospodářské využití všech pozemků a za řádné krmení dobytka a dalších zvířat.

7. Stále platí pro zemědělskou výrobu povinnost dávek zemědělských produktů.

8. Všechny německé vlajky, prapory a standardy do 24 hodin odevzdat na místním velitelství. Domy českých majitelů a úřady budou mít vyvěšeny československé vlajky nebo prapory. Německé obyvatelstvo musí vyvěsit bílé vlajky a musí nosit na levé paži, pokud se pohybují mimo byt, bílou pásku. Český majitel bude označen česko-ruským nápisem (Schildern).

9. Obyvatelstvo se vyzývá k dodržování klidu a pořádku. Policejní hodina pro hospody a zábavní podniky je stanovena na 22. hodinu. Venku se mohou zdržovat jenom lidé s potvrzením národního výboru.

10. Každé poškození nebo zničení státního nebo veřejného majetku bude potrestáno.

11. Policejní a bezpečnostní úkony mohou provádět jenom policejní orgány.

12. Veškerá agenda se správními orgány smí být vedena jenom v české řeči.

13. Dřívější rozhodnutí národního výboru jsou tímto zrušeny.

14. Bude provedena kontrola těchto opatření a jejich nesplnění bude přísně trestáno.

Po této „státotvorné“ relaci následovala ještě krátká, ve které jsou opět žádáni majitelé bytů nebo jejich správci, aby předali přehled volných, opuštěných a německým obyvatelstvem obsazených bytů.

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 11647
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 14 črc 2020, 14:33

https://www.czechfreepress.cz/podoteky/ ... uzemi.html
My, Češi, jsme byli neprávem vyhnáni z vlastního domova, z našeho českého území.
Narodila jsem se roku 1927 v Českém Krumlově. Rodiče si tam postavili moderní rodinný dům. Do roku 1937 jsme žili vedle Němců tak nějak normálně. Mého otce, tajemníka Národní jednoty pošumavské, nejvíce zlobilo, že všude na lepších místech byli Němci. Otec jako ruský legionář byl velký vlastenec a snažil se nabádat Čechy , aby své děti posílali do českých škol, a staral se, aby Češi měli dobrá zaměstnání. Práce se mu dařila, ale v roce 1937, hned po smrti našeho pana prezidenta T.G. Masaryka, se vše změnilo. Německé děti nám začaly nadávat, fyzicky nás napadaly, nemohly jsme bez doprovodu starších lidí chodit ani do školy. Dospělí Němci pořádali manifestace, byli agresivní a vždy v přesile. My Češi jsme žili celý rok ve strachu. V srpnu 1938 odešel můj otec bránit naše hranice a nám řekl, abychom čekali doma, že kdyby bylo zle, přijede pro nás a odstěhuje nás. My jsme bohužel poslechly, maminka, moje šestnáctiletá sestra a já – jedenáctiletá. 20. září 1938 napadla naši Masarykovu školu ozbrojená horda německých deseti- až čtrnáctiletých kluků.

...

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 11647
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 16 črc 2020, 16:04

https://literarky.cz/civilizace/1249-ot ... -republice
Otevřený dopis historika Jana Tesaře velvyslanci Ruské federace v České republice
„Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží,“ napsal 7. května historik Jan Tesař, který je mimo jiné známý knihou Mnichovský komplex, v otevřeném dopise velvyslanci Ruské federace v České republice. Jeho text zveřejňujeme v plném znění.

Vážený pane velvyslanče,
obracím se na Vás jako na představitele národů Ruské federace v České republice a prosím, abyste u příležitosti Dne vítězství, který oslavíme tohoto 9. května, přijal pozdrav a blahopřání všem národům Ruské federace, které za cenu nesmírných obětí zachránily svět před nacismem. Kdybyste nám dopřáli třeba jediné symbolické místo v Nesmrtelném pluku, zastupovali bychom tisíce slovenských a českých jmen vojáků i civilistů, kteří padli přímo po boku Rudé armády-Osvoboditelky při jejím vítězném pochodu. Prosím, abyste zprostředkoval ruské veřejnosti ujištění, že v této zemi vždy zůstane mnoho lidí, kteří na to nezapomenou.

...
https://literarky.cz/civilizace/1399-ot ... u-tesarovi
Otevřený dopis velvyslance Ruské federace v České republice Alexandra Zmejevského historikovi Janu Tesařovi
Historik Jan Tesař zveřejnil v Literárních novinách otevřený dopis velvyslanci Ruské federace, ve kterém mimo jiné napsal, že „zaprodanými režimními historiky jsou totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu“ (celý text si můžete přečíst ZDE). Nyní mu rovněž otevřeným dopisem odpověděl mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ruské federace v České republice Alexandr Zmejevský. Dopis publikujeme v plném znění.

Vážený pane Tesaři,
jsme Vám vděčni za otevřený dopis zveřejněný 29. května v Literárních novinách na téma osvobození Československa od nacismu. Velice si vážíme v něm vyjádřeného nelhostejného postoje vůči nebezpečným procesům spjatým se snahou přepsat dějiny 2. světové války, vznikajícím dnes v České republice.

Tato válka se stala nejrozsáhlejším a nejničivějším konfliktem v lidských dějinách. Cena vítězství nad nacismem byla nesmírně vysoká. Pro znalce dějin není tajemstvím, že největší ztráty v ní nesl Sovětský svaz, jenž ztratil 27 milionů svých občanů včetně více než 140 tisíc rudoarmějců, kteří padli při osvobozování Československa. Ale vítězství nad nacismem je společným vítězstvím všech zemi protihitlerovské koalice, které překonaly rozpory a spojily síly v boji o mír. Lidé v Rusku si pamatují a váží si přínosu všech národů včetně Čechů a Slováků, kteří bojovali po boku vojsk Rudé armády ve sboru generála L. Svobody, československých partyzánů a příslušníků odboje, z nichž mnozí položili život za svobodu své vlasti. Naše země spojuje společný boj proti nacismu a památka na něj, společní hrdinové, na něž jsme hrdi.

S každým rokem se stále více vzdalují válečné události, otupuje se pronikavost jejich vnímání, slábne „očkování“ proti nacismu. Vyrůstají nové generace, které se dozvídají o válce z učebnic, knih a filmů, jakož i z vyprávění veteránů, jichž bohužel s každým rokem ubývá. Právě mládež, která nezažila válečné hrůzy a neuvědomuje si v plné míře nebezpečí obnovy nacismu, je nejvíce vystavena vlivu sil, které se dnes snaží přepsat dějiny. Manipulací s fakty a jejich vytrhováním z kontextu zaměňují pojmy, osvoboditelé a okupanti jsou stavěni do jedné řady, stejně jako oběti a kati, nebo jsou dokonce zaměňováni.

...

woxia
Samostatný redaktor
Příspěvky: 1661
Registrován: 16 úno 2017, 10:41

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od woxia » 16 črc 2020, 16:53

Co řekla analýza DNA Puškina, Stalina, Hitlera...
Kdo má nejvzácnější větev DNA na Zemi
Co spojuje Žirinovského s Einsteinem
Co spojuje Indy a Sibiřany

Tyto a další zajímavé objevy DNA genealogie odhaluje lékař chemických věd, profesor Anatolij Klyoso.

Kde cenzura začíná, tam Woxia končí...

Uživatelský avatar
skflanker_
Sponzor fóra
Příspěvky: 5506
Registrován: 07 úno 2017, 20:22

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od skflanker_ » 17 črc 2020, 18:22

17.07.1945 = pred 75-timi rokmi Postupimská konferencia:

Kód: Vybrat vše

https://youtu.be/_r0qRvmIWcc zverejnené 16.07.2020, dĺžka videa 1:14 min.

Kód: Vybrat vše

https://youtu.be/YkK5bkoymtU zverejnené 16.07.2020, dĺžka videa 4:34 min.
= určenie západnej hranice Poľska = kto to navrhol, kto bol za, kto bol proti
= územie dnešného Kaliningradu
= rozdelenie okupačných zón

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 11647
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 23 črc 2020, 18:32

je dobré pripomenúť aj novšie kúsky historie
https://literarky.cz/civilizace/1421-an ... rchivu-ltn
Anketa z roku 2011: Jak dopadne Andrej Babiš? (z archivu LtN)
Na podzim roku 2011 Andrej Babiš několikrát v médiích velmi kriticky hodnotil stav společnosti a silně kritizoval korupci, přičemž založil občanské sdružení Akce nespokojeného občana (politické hnutí ANO vzniklo až další rok). V následujícím textu přinášíme tehdejší anketu Literárních novin, ve které osobnosti veřejného života hodnotili vyhlídky Babišových protikorupčních iniciativ. Přečtěte si, jak se ve svých odhadech trefili (či spletli) například publicista Jiří Pehe nebo básník Jiří Žáček.


Vladimíra Dvořáková, politoložka, profesorka na VŠE: Andrej Babiš vystoupil s ostrou kritikou současných korupčních poměrů, a přestože skutečně neřekl nic, o čem by se mezi veřejností (byť nikoli veřejně) běžně nemluvilo, mediální pozornost byla neskutečná. Proč se o něčem hovoří mezi veřejností a nikoli veřejně? Protože je obtížné získat důkazy, protože podněty k vyšetřování jsou většinou k ničemu, a protože zákony u nás chrání spíše korupčníky nežli veřejnost.
Pan Babiš se naštval a veřejně řekl, že „král je nahý“. Díky mediálnímu zájmu výsledkem bude další „falešná“ mobilizace občanů v boji proti korupci, který ovšem nebude mít žádné odborné zakotvení ani strategii a po určité době prostě vyšumí v další zklamání. Je to samozřejmě pikantní, pokud je to miliardář spjatý s naším ekonomicko-politickým prostředím, kdo nakonec ventiluje sociální napětí a frustraci z naší politické scény.

Pro naši dobu je příznačné, že ve stejných dnech tohoto mediálního boomu proběhl mimo větší mediální pozornost (kromě novinářů, kteří se tímto obecněji zabývají) seminář ke Studii národní integrity, kterou zpracovává Transparency International, na němž vystoupila řada odborníků. Data a analýzy, které zazněly, byly velmi alarmující, možná více než to, co sděloval pan Babiš; ale koho vlastně zajímají názory nějakých odborníků z nevládní organizace, z vysokých škol či z řad politických a ekonomických publicistů. Tímto způsobem budeme i nadále bojovat proti korupci až do vítězného konce, kdy již opravdu nebude co rozkrást.



Petr Mach, předseda Strany svobodných občanů: Miloš Zeman vyhrál v roce 1998 volby s heslem Čisté ruce. Cílem bylo odhalit a potrestat korupčníky. Loni se dostaly do Sněmovny s heslem Pryč s dinosaury Věci veřejné. Chtěly zatočit s korupcí. Ani v jednom případě se nedostavil úspěch. Korupce neskončila. Nepomůže nezbytně ani to, když bohatí podnikatelé nějakou takovou iniciativu podpoří. Uhlobaron a magnát Zdeněk Bakala kupříkladu věnoval Věcem veřejným šest milionů. Od lidí jako Bakala nebo Babiš nejsou stížnosti na korupci věrohodné, když jejich byznys z velké části závisí na rozhodování politiků a úředníků. Iniciativa Andreje Babiše nejspíš vyjde do prázdna a není jasné, jaký je jeho plán či motiv. Podle mě korupci může potírat jen změna fungování státu – méně daní a státního přerozdělování, méně veřejných zakázek a méně zákonů ve prospěch byznysu. Odstranit zákony o zvýhodňování biopaliv, nepořádat drahé sčítání lidu, na drahách nechat jezdit soukromníky místo dotovaných Českých drah, nedovolit další rozhazování peněz na dluh atd. Korupce vždy bude dál hrozit tam, kde budou politici a úředníci rozhodovat o veřejných penězích, je ale potřeba jim tento prostor pro korupci zmenšit. Když budou politici rozhodovat o menším objemu peněz, bude na ně i více vidět. Nevěřím podnikatelům a politikům, kteří tvrdí, že je možné zachovat současnou obrovskou moc státu a nějakým kouzlem zajistit, aby byla korupce odhalována. Moc státu je třeba omezit ve prospěch lidí.



Jiří PEHE, politolog: Iniciativa Andreje Babiše je nepochybně důležitá. O Babišových motivech si samozřejmě můžeme myslet leccos. Byl koneckonců dlouhá léta součástí podnikatelského prostředí, které nyní obviňuje ze systémové korupce, navíc patřil k podnikatelům nejúspěšnějším.

Bylo by ale chybou odmítnout jeho slova o systémové korupci i odhodlání podpořit boj s korupcí jen jako jakýsi blábol, jak to okamžitě učinila některá média, nebo jako jakousi odvetu za zmařené investice. Když některá média Babiše kritizovala za neadresnost jeho obvinění, možná podcenila možnost, že Babiš dobře ví, proč v této chvíli nechce na nikoho ukazovat prstem. Možná ví, že v tuto chvíli stačí už to, že mnoho politiků i „podnikatelů“ se obává, že by mohl začít prstem ukazovat.

Každopádně je důležité, když jeden z nejbohatších lidí v zemi hodlá do budoucna podporovat boj proti systémovému rozkrádání státních zakázek, nejen poskytnutím organizačního zázemí, ale pravděpodobně i finančně. Hlavní impulz pro boj s korupcí totiž musí vzejít právě z podnikatelského prostředí.

Pokud se právě tam najde kritická masa významných podnikatelů, kteří si uvědomí, že ohýbání nebo obcházení pravidel hry není ani v jejich zájmu, může se snad něco změnit. A změní-li se vnímání korupce mezi podnikateli, začne se měnit i v politických kruzích, které jsou často bohužel ve vleku nejrůznějších neprůhledných ekonomických zájmů v pozadí politiky.



Jiří Žáček, básník: Mediální hvězdou posledních dnů se stal velkopodnikatel Andrej Babiš. Odvážil se nahlas promluvit o nehorázné korupci, která škodí české ekonomice i občanské společnosti. Dokonce utrousil několik jmen, o kterých prý štěbetají vrabčáci v kdejaké putyce. Vysloužil si tím potlesk mnoha lidí, kteří se s rozkrádáním veřejných financí nechtějí smířit.

Ať mi prominou, ale mně Babišova televizní vystoupení připadají jako pimprlová komedie. Systémovou korupci opakovaně pranýřuje řada opozičních poslanců při jednáních parlamentu a kriticky o ní píše i pár žurnalistů, kteří si uchovali nezávislé myšlení. Ti se nepočítají? Nikdo jim nenaslouchá? Musí se ozvat miliardář, aby byl kritický názor brán vážně?

Ale budiž, třeba to majitel Agrofertu myslí upřímně. Ať tedy přejde od slov k činům, postaví se do čela nespokojených občanů a nechá ministry odpovědné za vytunelování mnoha miliard naházet do Vltavy. Anebo je předat orgánům činným v trestním řízení.

Pravděpodobnější mi připadá, že pan Babiš je v roli bojovníka proti korupci úkolován českou vládou škůdců zemských; důvěryhodný šoumen, který má vzít levici vítr z plachet. Pseudoopozice, která po něm bude opakovat, že premiér je slušný člověk, bude vládě nepochybně milejší než zpovykaní grobiáni Sobotka, Zaorálek, Rath, nebo dokonce Grebeníček. A občané zmatení sofistikovanou habaďůrou si budou pochvalovat, jak nám ta demokracie pěkně funguje.

Pravdu mohou mít i ti, kdo úspěšného podnikatele podezírají, že zatoužil usednout na prezidentský stolec, a právě zahájil svou předvolební kampaň. Mezi předpokládanými kandidáty s charismatem nunvářských kleští by rozhodně nebyl bez šancí.

Která z variant je správná, poznáme my, řadoví občané, kteří nemáme svého děda Vševěda, teprve za čas. A to už bude pozdě i na případnou defenestraci.



Karel Randák, bývalý ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace: Andreje Babiše relativně dobře znám a vím, že o podobném kroku uvažoval poměrně dlouho, přičemž zvažoval jeho možné dopady jak na své podnikatelské aktivity, tak i bezpečnostní rizika. Že se nakonec rozhodl do toho jít, bylo ale víceméně spontánní rozhodnutí, což je také patrné z toho, že z některých jeho formulací číší nejistota, co vlastně chce a může říci, právě aby se nevystavoval zbytečnému riziku, či dokonce žalobám.

Mezi potenciálními riziky, která panu Babišovi hrozí, bych jako větší problém viděl, že dotčení lidé, respektive organizace se pravděpodobně mohou snažit negativně ovlivnit jeho podnikatelské záměry a může se jim to s pomocí zkorumpovaných lidí ve státní správě i dařit. Navíc má Babiš překvapivě vyvinuté sociální cítění a velmi dobře si uvědomuje, že je fakticky zodpovědný za cca 28 tisíc lidí, které zaměstnává.

Co se týče osobní roviny, morální či jiná diskreditace nepředstavuje příliš velké riziko vzhledem k tomu, že on v podstatě nic netají a vše na sebe říká. Na nic jiného (bylo-li v minulosti něco) nejsou důkazy. Pokusy o jeho diskreditaci se již v minulosti objevily v podobě různých analýz, zpráv apod. a vždy vyšuměly do ztracena, právě kvůli absenci důkazů.

Poslední forma rizika, která by mohla padat do úvahy, je riziko bezpečnostní, ačkoli ho považuji za vcelku minimální: Babiš se v zásadě nikdy nepohyboval v prostředí, kde se problémy řeší nějakými násilnými prostředky. Navíc se v takovém prostředí nepohybují (a ani moc neorientují) jeho potenciální nepřátelé a ČR není zemí, kde by podobné praktiky byly jako houska na krámě. Babiš není Mrázek ani Krejčíř, je to persona zcela jiného formátu, má své informace, umí si své okolí pohlídat. Kromě toho si je tohoto rizika jistě vědom a jestli již nějaká opatření nepřijal, určitě to v krátké době udělá.

Jeho krokům velmi fandím, a to nejen proto, že s ním v jeho vyjádřeních souhlasím, ale především proto, že je v ČR ve své kategorii lidí vlastně průkopníkem, a to je něco, co by mělo být oceněno a nikoliv odsuzováno.

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 11647
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 29 črc 2020, 10:37

https://literarky.cz/civilizace/1437-hr ... em-a-jedem
Hra s ohněm a jedem
V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji., který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce.
Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné.

Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti.

Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace.

Mýtus o odboji
Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.

Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu.

Vzorec milosrdné lži
Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.

Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu.

Setba druhého odboje
Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje.

Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního.
Řešení Gama

V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.

Znovu po skluzavce loajality
Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj.
Osamělý hlas na poušti

Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví.

Nevědomé oběti manipulátorů
V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky.

StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury.

Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka.

Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů.

Znovu dozrává ovoce hněvu
Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.

Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím!

Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti.

Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm.

Jak se míchá jed
Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti:

Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo.

Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového.

Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic.

Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí?

Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra.

Takže závěrem mi zbývá konstatovat:
Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše.

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 11647
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 02 srp 2020, 04:25

https://pravyprostor.cz/dukla-syndrom-ludvika-svobody/
“Dukla syndrom” Ludvíka Svobody
Komentátor ČT Jakub Železný neuváženě vypustil pochybnost o oprávněnosti názvu Nábřeží Ludvíka Svobody, načež se strhla hysterie útoků proti němu a ČT.

Podívejme se, nakolik oprávněných…

Události komentáře ČT, 15.7. 2020 – čas 16.20



Jakub Železný zde diskutuje s ministrem dopravy Karlem Havlíčkem o stavu železnic – a naráží na umístění ministerstva dopravy na Nábřeží Ludvíka Svobody, především pak vypustí výraz “Nábřeží, které se bůhvíproč jmenuje po komunistickém presidentu Svobodovi”.
Načež se spustí hysterie – jak já říkám, hlavně prorusky orientovaných serverů a jedinců – kteří by ho za to nejraději usmažili v pekle a argumentují především tím, že president Svoboda byl hrdinou 2. světové války, který aktivně bojoval a přivedl čs. jednotku, jak se říká, z Buzuluku až do Prahy. A proto se po něm jmenuje i to nábřeží.

Když jsem se zamyslel nad problémem, řekl bych, že by obě strany měly notně přibrzdit.

Někdy jsou podobné vzkazy vysílány mně – a proto vím, kdy jsou na místě, a kdy ne.

Především televiznímu komentátorovi vůbec nepřísluší, navíc ve zpravodajském pořadu, ještě navíc se zcela jinou problematikou, hodnotit, jak se které nábřeží jmenuje a po kom. Dokonce bych řekl, že se sám dopouští hrubé dezinterpretace, když Svobodu označuje za “komunistického” presidenta.

Svoboda byl president maximálně za éry komunismu, nebo, chcete-li, tehdy se říkalo socialismu – ale sám komunistou ? To by se dalo úspěšně zpochybňovat.

Dlouho jím nebyl vůbec, ostatně, statut důstojníka, resp. byť jen státního zaměstnance, za první republiky, to – velmi správně – vylučoval. Vojáci museli být nestraníci, měli být oddáni republice jako celku, a ne nějaké straně – a to taky Svoboda beze zbytku byl.

Proto také po okupaci Čech a Moravy odešel do Polska, kde začal formovat zahraniční jednotku. Osobně bych v tom neviděl ani tak výraz statečnosti, jako spíše věrnost přísaze a oddanost republice. Přesně tak, jak byli vychováváni na vojenské akademii v Hranicích.

Této jednotce se stalo to, že než se stačila dostat na Střední Východ nebo do Francie – padla do rukou Sovětům. Dalo by se říci : Byla zajata Sovětskou armádou, okupující východní část Polska.

O tom jste se třeba za bolševického výkladu dějin 2. světové války nedozvěděli obvykle vůbec nic. Ani to, co se pak stalo s jejími členy, kteří byli převážně internováni v sovětských gulazích. Na rozdíl od Poláků, aspoň nebyli masově postříleni v Katyni.

Řekl bych, že to Svobodovy sympatie ke komunistům rozhodně neposílilo, ba naopak. Držel si od nich zdravý odstup, a to i později, když měl být jmenován – a byl – velitelem vznikající čs. jednotky v SSSR – a zejména Gottwaldovým vedením na něj byl vyvíjen v tomto směru nemalý nátlak.

Svoboda vcelku odolával a – coby nadstranický velitel – poměrně úspěšně manévroval mezi přáními a instrukcemi londýnské exilové vlády a komunistickým vedením v Moskvě, jež mělo představy zcela opačné, a to především pokud jde o poválečné uspořádání nejen našeho státu, ale i střední Evropy.

A pak přišel – ZLOM. Vojenská operace, která – řekl bych – nadosmrti Ludvíka Svobodu poznamenala a možná i změnila. Ten zlom se jmenoval – DUKLA.

Na Slovensku vypuklo povstání, jehož hlavním cílem bylo připravit přechod postupující Rudé armádě přes Karpaty – a uspíšit tak osvobození Slovenska.

Jenže – Němci zasáhli, rozhodně a rychle. Slovenské divize, se kterými se počítalo, že obsadí rozhodné strategické body, a především průsmyky přes Karpaty, byly rychle odzbrojeny. Do bojů už nezasáhly a Rudé armádě nijak nepomohly.

Svoboda přesto dostal úkol – probít se urychleně na Slovensko. Úkol, ze strategického pohledu, v podstatě zbytečný, zejména poté, co povstání uvízlo na stále ještě mohutné síle německé armády a stáhlo se do hor, bez většího významu pro další vojenské operace.

Pokud se podíváte na mapu, ani nemusíte být příliš zdatným vojenským stratégem, abyste pochopili, že probíjet se přes dobře opevněné Karpaty, když jste mohli dál postupovat rovinatým Polskem, a na Slovensko dojít ze stejně rovinatého Maďarska, byl v podstatě nesmysl. Politicky motivovaná akce bez vojenského významu.

Svoboda, jako pečlivý a poslušný voják, úkol splnil. Čs. jednotka při něm prakticky vykrvácela, ztráty byly naprosto neúměrné získanému výsledku.

Ztráty, na které byli zvyklí Rusové – ale ne Svoboda, důstojník evropské armády, vychovaný v duchu první republiky.

Svoboda dobře věděl, že to nebylo hrdinství, ale v podstatě hloupost. Asi jako útočit pěstí na tank není statečnost, ale hloupost.

Zvláště po potlačení slovenského povstání, kdy bylo už časově jedno, kdy osvobozující jednotky na Slovensko dorazí.

Svoboda ale viděl ty hromady mrtvých, ba, co víc, věděl, že ZA NĚ NESE PŘÍMOU ODPOVĚDNOST.

To, za co ho po zbytek života slavili a udělovali mu vyznamenání, bylo pro něj vlastně nevýslovným utrpením a neustále dokola oživovaným traumatem. Stejně, jako u Churchilla trauma z Galipoli, jež mu svazovalo ruce po celou druhou světovou válku, a zejména při přípravě operace Overlord, v jejíž úspěch nevěřil.

Pro Svobodu to bylo traumatem, jak už jsem napsal, který ho poznamenal na celý zbytek života a na všechny další krizové situace, do kterých se dostal – a že jich tedy ještě bylo.

Ta nejbližší nastala hned v únoru 1948. Samozřejmě, při komunistickém puči.

Svoboda byl tehdy ministrem národní obrany. Mimochodem, nestranickým – ne komunistickým. Velitelem, zodpovědným za to, jak se zachová armáda. Zodpovědným za to, že uposlechne všech rozkazů svého nejvyššího velitele, tedy presidenta republiky.

Nevím, nakolik Beneš zkoumal možnost použití síly při řešení této ústavní krize, i o něm dobře víme, že rozhodně nebyl zastáncem silových řešení – tedy poslat proti komunistickým milicím, z právního pohledu ozbrojené organizované bandě bez sebemenší legitimity, pravidelnou armádu – a rozprášit je. Jistě by to tehdejší armáda dokázala, pokud by k tomu dostala rozkaz.

Otázkou by bylo – co by následovalo potom.

Nezapomeňme, že Gottwald byl legitimně zvoleným předsedou legální vlády a že sympatie nemalé části obyvatelstva byly na jejich straně. Pokud by k takové krvavé lázni došlo, těžko se to v demokratickém státě vysvětluje a zdůvodňuje. Co by se ale stalo zcela určitě – politicky by takový zásah mohl obrátit poměr sil tak, že by sympatie ke komunistům ještě narostly.

Beneš patrně sondoval u Svobody, jak se on, coby ministr obrany, staví k této možnosti – a Svoboda tehdy jasně řekl, že nepřipadá v úvahu.

Chápu, že při vzpomínce na hromady mrtvol od Dukly – se bál i jen pomyslet na to, že by stejné hromady mrtvol viděl i v pražských ulicích – a už podruhé za ně nesl osobní odpovědnost.

Přesto – z pohledu jeho statutu tehdy – to byla – zrada. Jeho povinností bylo Benešovi ohlásit, že armáda je připravena udržet pořádek v zemi a za tím účelem i poslechnout každý rozkaz, který od politického vedení – a svého nejvyššího velitele – dostane.

Pravděpodobně by ho stejně nedostala, ale Beneš by aspoň věděl, že se o armádu může opřít – a ne že je to další pátá kolona komunistů v zádech. Což tehdy ještě nebyla.

Další otázkou, se Svobodou už nesouvisející, je to, že v tehdejší mezinárodní situaci, kdy nás Stalin už zjevně považoval za součást svého bloku, by takový zásah ani nebyl možný – anebo by vyvolal okamžitou mezinárodní reakci především SSSR.

Komunisté se za to Svobodovi odvděčili po svém – už za tři roky seděl ve vazbě na Ruzyni a z dalšího chystaného procesu s “velezrádci” ho asi ochránila jen souhra náhod. A možná také to, že byl přeci jen hrdinou Sovětského svazu. A ty popravovat – by se fakt asi těžko komukoliv vysvětlovalo. I tehdy.

Z tohoto pohledu byl naopak tehdejší president Gottwald ve srovnání se Svobodou jen beztvarou, zbabělou, syfilitickou břečkou a figurkou v rukou Stalina.

Svoboda byl z Ruzyně sice propuštěn a nebyl souzen – ale, asi správně, usoudil, že vysoká politika nesvědčí jeho zdraví – a že na komunistickém nebi stejně září jiné hvězdy, na které on, jako prvorepublikový důstojník a legionář, beztak nedosáhne – a odešel do ústraní, vrátil se do rodného kraje – a dělal tam účetního na Vysočině v jednom JZD.

Možná mne za to budou někteří kamenovat, ale když se tak nad tím zamyslím – tak právě TOHLE BYLA JEHO PŘIROZENÁ ŽIVOTNÍ ROLE, ve které se našel.

Poctivý úředník, plnicí svědomitě zadané úkoly.

A to dělal celý život, ať už jako důstojník – tedy vojenský úředník – anebo později, kdy – jako politik a vůdce národa – měl a mohl dělat mnohem víc.

A to platí právě a především pro rok 1968.

Ten znamenal jeho obrovský – a asi už nikým nečekaný – come back. Come back, jaký se může stát jedině v komunistické totalitě.

Najednou se všem hodilo z jeho života něco.

Komunistům – že byl hrdina SSSR a že za války přivedl jednotku z Buzuluku až do Prahy. O mrtvých na Dukle už nebylo řeči, ty přece postříleli Němci…

Nekomunistům – že to byl legionář a prvorepublikový důstojník, dokonce i politický vězeň z 50. let.

A to byla kvalifikace, která doslova a do písmene – národ spojovala. Všechny jeho složky. Včetně té, že odmítnul použit síly proti 20 let starému komunistickému puči.

Tato kvalifikace ho raketově vystřelila z provinčního úředníka – do nejvyšší funkce státu. Ze dne na den byl hrdinou dne, i své doby.

Bohužel, už jen ryze symbolickým. A to nejen kvůli již tehdy pokročilému věku.

Ani jeho hrdinné zásluhy z druhé světové války, ba ani titul hrdiny SSSR, nezabránily Brežněvovým jestřábům, především Grečkovi, poslat do Prahy půlmilionovou okupační armádu, která měla přivést Čechy k rozumu a ukázat jim, kam jedině správně patří.

Nutno dodat, že ani kalkuly o tom, že Rusáci budou respektovat Svobodovu osobu, nebyly zcela mimo mísu – a sovětské vedení opravdu z celé tehdejší čs. representace uznávalo jedině Svobodu jako svého – dnes bychom řekli – speaking partnera.

Svobodu si nedovolili ani přepadnout – na rozdíl od Dubčekova ÚV KSČ, které právě tehdy sídlilo na dnešním nábřeží Ludvíka Svobody v budově, která dnes patří právě Havlíčkovu ministerstvu dopravy – a už jenom proto se to nábřeží SPRÁVNĚ JMENUJE.

Tedy i kdyby jenom proto, že tam ráno, 21. srpna, dorazily – kromě sovětských parašutistů – také davy Pražanů jednoznačně provolávajících dvě jména : Svoboda, Dubček. A také proto, že tam za provolávání těchto dvou jmen padli i první padlí. Výhradně na straně bezbranných Pražanů.

Svobodu si Sověti nedovolili nejen přepadnout, ale od samého počátku okupace mu okupanti prokazovali nemalý respekt.

Hradní stráž nebyla odzbrojena, ani uvězněna v kasárnách, mohla i nadále vykonávat svou funkci při stráži u hradních bran, ovšem jen tak, že když se střídaly stráže, musel vycouvat hlídkující tank – a zase zajel zpátky.

Díky tomu, že Svobodu jako presidenta nezatkli, byl vlastně jediným z politiků, který mohl s okupanty vůbec nějak jednat a stát a národ representovat.

To udělal, a to se vší ctí.

Odmítnul bavit se s ruskými generály, lokálními veliteli okupační armády – a požadoval přímý kontakt s Brežněvem, a ten také dostal.

Brežněva přesvědčil o tom, že naše dosavadní vláda je legální vládou, kterou nutno respektovat, a ne s nimi jednat jako se zločinci, a že nemá-li dojít k chaosu a rozvratu, který bezesporu hrozí každou hodinu vypuknout a kterou ani okupační armády nebudou zvládat, MUSÍ S NIMI USEDNOUT ZA JEDNACÍ STŮL A NA NĚČEM SE DOMLUVIT.

Brežněv, i při své aroganci, nakonec uznal, že má Svoboda pravdu. Nemálo k tomu přispěl i vnitřní vývoj v zemi, která se naprosto jednotně postavila proti okupaci – což opravdu ani Brežněv nečekal a pochopil, že jím nadekretovaná vláda vlastizrádců nemá vůbec žádnou šanci cokoliv vyřešit, ba ani se ujmout své funkce.

Brežněv tedy, ač krajně nerad, svolil, že k jednání v Moskvě, kam se Svoboda neprodleně odebral, čímž Brežněvovi vytrhnul obrovský trn z paty, připustí i předtím zatčené a v internaci držené představitele ÚV KSČ a vlády, s Dubčekem v čele.

A tady – podruhé – zafungoval onen Dukelský syndrom, ono trauma, které si s sebou Svoboda po zbytek života nesl : Představa hromad mrtvol, které se stávaly velmi reálnou předpovědí toho, co nastane, když se nedohodnou. Hromad mrtvol opět v pražských ulicích a opět za situace, kdy by za ně nesl – jako president republiky – osobní odpovědnost.

Svoboda naléhal, že se kapitulační dokument, zvaný “moskevská ujednání”, nebo “moskevský protokol” musí podepsat stůj co stůj, protože jiná varianta prostě pro nás neexistuje.

Z dnešního pohledu – asi ano, asi to byla jediná možnost, která stejně jen pozdržela vývoj na 20 let, ale ne navždy.

Druhou variantou opravdu byla – maďarská varianta, se zničeným hlavním městem a desetitisíci padlých, kterým by už život nikdo nevrátil. Ani za dvacet let ne.

A – dál ?

Dál – dělal Svoboda to, čím ho označil Jakub Železný – komunistického presidenta. Zbytečně tak jen na závěr života potřísnil svůj jinak vcelku slušný šat.

Ještě jednu zmínku Svobodovi nutno věnovat, a to v souvislosti s politickými procesy – a především s první justiční vraždou komunistické justice, totiž popravou generála Heliodora Píky.

Svoboda ho dobře znal, dobře znal i jeho mravní a morální kvality – a velice si ho vážil. Od samého počátku dobře věděl, že proces proti němu je vykonstruovaný – a pokusil se i protestovat. Když ale viděl, že by mohl ohrozit i sebe nebo svou rodinu – tak se zase stáhnul. Píkovi pak pomohl až posmrtně, při jeho rehabilitaci, v r. 1968, kdy jednoznačně, jako svědek u soudu, vystoupil v jeho prospěch.

ZÁVĚREM Jakubovi Železnému nutno vysvětlit, že nábřeží generála Ludvíka Svobody – se tak nejmenuje bůhví proč. Jmenuje se tak proto, že Ludvík Svoboda byl významným vojákem, politikem a státníkem, který několikrát sehrál v českých dějinách 20. století zásadní roli a měl zásadní význam.

Od prostého legionáře, přes důstojníka armády 1. republiky, po NEKOMUNISTICKÉHO ministra obrany v první poválečné, svobodně zvolené vládě.

Právě na jeho osobě lze dokumentovat paradoxnost celého čs. vývoje ve 20. století, kdy byl i politickým vězněm, a to téhož režimu, za který je dnes skandalizován.

Takže pokud Železný říká, že byl “komunistickým presidentem”, je to jen hrubé zkreslení a zjednodušení – protože přesvědčeným komunistou on nikdy nebyl, ale současně si také dovolím tvrdit, že nikdy nebyl ani – hrdinou.

Tedy člověkem, který se hrdinským postojem pokusí zvrátit vývoj situace na stranu ve prospěch svého národa.

Pojmenovávat po něm dnes nově náměstí či ulice, si myslím, že neunese ten pádný důvod.

Ovšem měnit název nábřeží již daného, nota bene za situace, kdy na něm stojí bývalý barák strany – a dnes ministerstvo dopravy, před kterým právě při provolávání jeho jména padali mrtví, zastřelení sovětskými okupanty, by bylo hrubou urážkou nejen Svobody, ale také těch mrtvých, kteří za něj padli.

Svoboda se zapsal do moderních čs. dějin tak nepřehlédnutelným způsobem, že zjednodušovat jeho život zkratkou “komunistický president” je holým nesmyslem a hrubou dezinterpretací.

Současně ale důvodem tohoto pojmenování rozhodně nemůže být jen to, že byl “válečným hrdinou” od Dukly. Jemu samotnému se dělalo špatně, když se o Dukle někdo jen zmínil – a – hlavně : Máme mnoho jiných válečných hrdinů – a nábřeží se po nich kupodivu nejmenují – a těmtýž lidem to nevadí.

Napadá mě třeba Alois Liška, velitel čs. obrněné brigády, která na západní frontě bojovala o Dunkerque.

Kdybych měl Svobodovi napsat nekrolog, nebo spíš epitaf na hrob, asi bych tam napsal : Síla až naposled.

A to vzdor tomu, že to byl představitel a representant výhradně silových složek státu, nikoliv třeba filosof v úřadě presidenta.

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 11647
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 02 srp 2020, 04:29

https://www.svobodny-svet.cz/10550/gene ... poved.html
Generál Vlasov: výpověď
V kontextu 75. výročí osvobození Prahy od nacistů se velmi často a s různou mírou sympatie či antipatie skloňovalo jméno generála Vlasova.
Na jednom pražském sídlišti byl „vlasovcům“ postaven pomník, mnohokrát jsme slyšeli, že to Vlasovovi nacisté (dezertéři z Rudé armády, kteří přijali žold v německých branných silách a účastnili se na německé straně krvavých bojů v Polsku či v Normandii) byli těmi, kdo z Prahy údajně vyhnal Němce. Různí diskutéři usvědčili většinu těchto fabulací z politického zájmu a záměru sloužícímu dnes a tady, při okatém ignorování historických faktů.

Nechci se na tomto místě vracet k těmto polemikám. Chci jen připomenout dokument, který nejspíše nebude obecně známý, a to výslech generála Vlasova poté, co padl do německého zajetí a chystal se obléci si nacistickou uniformu. I tento dokument totiž o mnohém vypovídá.

Rozhovor se zajatým generálem A. A. Vlasovem a dvěma dalšími důstojníky vedl 7. srpna 1942 pracovník německého ministerstva zahraničí, přední německý znalec Sovětského svazu, Gustav Hilger. Hilger ovládal ruštinu jako rodilý Rus (dokonce Stalin o něm říkal, že hovoří rusky lépe než on), dlouhá léta až do 22. června 1941 byl radou německého velvyslanectví v Moskvě. V letech 1939–1941 osobně za německou stranu tlumočil všechna sovětsko-německá jednání a pořizoval z nich některé zápisy (např. jednání Ribbentropa v Moskvě v srpnu a září 1939, Molotova v Berlíně v listopadu 1940 apod.).

V rozhovoru se Vlasov zmínil o svém přesvědčení, že Stalin připravoval útok na Německo. Jeho následující zmínka o setkání v Kremlu v březnu 1942, kde Stalin hrubě urážel vojenské velitele, je i v Žukovových pamětech. Největší část rozhovoru se ale týkala možnosti vzniku jednotek z ruských zajatců. Němci o nic takového v té době zájem neměli a Vlasov se je úporně snažil přesvědčit, že dělají chybu. Poukazoval na to, že jejich vyhlazovací válka, která Rusům slibuje jenom otroctví, je jen žene do zoufalého boje do posledního muže.
Hilger byl poněkud překvapen Vlasovovým přesvědčením, že síla SSSR zdaleka není zlomena. Jak zapsal v zápisu:
„Zároveň ale Vlasov odmítá uznat, že Rudá armáda je již poražena a že sovětská vláda vzhledem ke ztrátě nejdůležitějších průmyslových a zemědělských oblastí nemůže již dlouho pokračovat v odporu. Naopak Vlasov je skutečně přesvědčen, že síly Rudé armády i ekonomický potenciál Sovětského svazu ještě nebyly úplně vyčerpány…

V této chvíli je nejdůležitější otázka, existuje-li možnost, jak zbavit Rusy strachu z toho, že Německo je chce uvrhnout do postavení kolonie a je samé do postavení otroků. Dokud bude existovat tento strach, tak odpor Rudé armády bude pokračovat až do úplného vyčerpání všech existujících sil a zdrojů. Oba důstojníci nesouhlasí s názorem, že tyto síly jsou dnes již prakticky vyčerpány, a prohlašují, že Německo nemá úplnou představu o vojensko-hospodářském potenciálu Uralu a Sibiře.“
Vlasovovo přesvědčení o ekonomické síle USA Hilger považoval jen za vliv sovětské propagandy:
„V té souvislosti generál Vlasov a zvláště plukovník Bojarskij ve svém vyprávění zveličovali vojenské a ekonomické možnosti USA a Anglie. Tato zveličování se zdají být přímým důsledkem současné sovětské propagandy. Je pozoruhodné, nakolik je tato propaganda schopna ovlivnit i kriticky uvažující lidi.“
Zápis o výslechu zajatých sovětských důstojníků

G. Hilger — 8. srpna 1942

7. srpna 1942 mi vojenské orgány poskytly možnost podrobně pohovořit s třemi zajatými sovětskými důstojníky.

Byli jimi:

generál Andrej Vlasov, velitel armády, která byla námi zničena ve volchovském kotli
plukovník Vladimir Bojarskij, velitel divize, zajat u Charkova 25. května 1942
plukovní komisař Josif Kerness, který přešel na naši stranu u Charkova 18. června 1942

Z rozhovoru vyplynuly následující závěry.

Generál Vlasov se narodil ve středním Rusku roku 1901. Působí dojmem silné a přímé osobnosti. Hovoří klidně a uvážlivě.

Při odpovědi na dotaz, zda Stalin chystal útok na Německo, Vlasov prohlásil, že takové úmysly nepochybně existovaly. Koncentrace vojsk v prostoru Lvova ukazovala na to, že se plánoval úder do Rumunska ve směru ropných polí. Jednotky soustředěné v prostoru Minsku byly určeny k tomu, aby odrazily nevyhnutelný německý protiútok.

Na německý útok Rudá armáda nebyla připravena. Bez ohledu na všechny zprávy o německých přípravách nikdo v Sovětském svazu nevěřil v možnost německého útoku. Jednání sovětské strany bylo zaměřeno na přípravu vlastního útoku, obranná opatření se naproti tomu naprosto zanedbávala.

Tato skutečnost, spolu s „idiotským“ velením, byla příčinou prvních velkých neúspěchů. Stalin se prohlašuje za velkého vojevůdce a vyzná se ve všem nejlépe ze všech. Vojenské velení — úplná průměrnost, je mezi nimi jen několik lepších než ostatní, např. Timošenko. Vorošilov — neschopný, Šapošnikov — starý a unavený, Mereckov — negramotný.

Generál Vlasov viděl Stalina naposledy v březnu [1942] na setkání v Kremlu, na kterém Stalin pronášel hrubé a urážlivé poznámky na adresu velitelů Rudé armády (Kirponosa a Žukova), nikdo se neodvážil mu odporovat.

Během celé své dvaadvacetileté kariéry generál Vlasov jen velmi složitě služebně postupoval, protože podle rodinné tradice vystudoval kněžský seminář a teprve v roce 1930 byl přijat do strany. Bez ohledu na služební postup v Rudé armádě vnitřně nikdy nepřijímal existující politický systém v Sovětském svazu a metody zdejších vládců. Průběh války a chyby, které Stalin dopustil, mu definitivně otevřely oči, že existující systém vede zemi ke krachu.

Zároveň ale Vlasov odmítá uznat, že Rudá armáda je již poražena, a že sovětská vláda vzhledem ke ztrátě nejdůležitějších průmyslových a zemědělských oblastí nemůže již dlouho pokračovat v odporu. Naopak Vlasov je skutečně přesvědčen, že síly Rudé armády i ekonomický potenciál Sovětského svazu ještě nebyly úplně vyčerpány. I když je mu jasná těžká situace v zásobování, vzrůstající vyčerpání obyvatelstva válkou, tak přesto vylučuje možnost, že by Stalin dobrovolně kapituloval nebo že by byl svržen v důsledku vnitřního převratu.

S pomocí propagandy se sovětské vládě podařilo přesvědčit Rusy o tom, že Německo chce zničit Rusko jako samostatný stát a změnit ho v kolonii. Síla sovětského odporu může být podle Vlasova zlomena jen tehdy, pokud se ruský národ přesvědčí, že Německo nemá takové cíle a že Německo garantuje zachování existence Ruska a Ukrajiny třeba ve formě protektorátu.

V takovém případě by mnozí ruští zajatci rádi nastoupili pod německým velením do boje proti nenáviděnému stalinskému režimu. Pro něho, Vlasova, a množství dalších zajatých sovětských důstojníků je německé vítězství předpokladem další existence, protože ze strany sovětské vlády je čeká jedině smrt. Proto si upřímně přejí svržení sovětské vlády a vítězství německých zbraní.

Zároveň s tím si ale nemyslí, že Německo může vítězství dosáhnout jen použitím vojenské síly.

V té souvislosti generál Vlasov a zvláště plukovník Bojarskij ve svém vyprávění zveličovali vojenské a ekonomické možnosti USA a Anglie. Tato zveličování se zdají být přímým důsledkem současné sovětské propagandy. Je pozoruhodné nakolik je tato propaganda schopna ovlivnit i kriticky uvažující lidi.

Aby se dosáhlo vítězství nad Stalinem, je podle mínění obou důstojníků nutno využít zajaté Rusy v boji proti Rudé armádě. Nic nebude mít na rudoarmějce větší a hlubší vliv než vystoupení ruských jednotek na německé straně.

Aby bylo takové vystoupení možné, je nutné vytvořit odpovídající ruské centrum, které by rozptýlilo obavy v myslích Rusů, zejména obavy z cílů, které Německo ve válce sleduje, přesvědčovat lidi o nesmyslnosti dalšího odporu a zároveň tak Stalina zbavit možnosti prodlužování války.

Na rozvalinách Sovětského svazu pak vznikne nové ruské státní uspořádání, které v těsném svazu s Německem a pod jeho vedením přijme účast na formování nového pořádku v Evropě.

Přímo jsem řekl sovětským důstojníkům, že nemohu souhlasit s jejich názory. Rusko v posledních sto letech představovalo pro Německo vždy hrozbu, ať již šlo o Rusko carské nebo bolševické. Není v zájmu Německa účastnit se na obnovování samostatné ruské státnosti na bázi velkoruských tendencí.

Sovětští důstojníci namítli, že na stupnici mezi samostatným ruským státem a kolonii jsou možná ještě další jiná řešení, například statut dominia, protektorátu, nebo podřízeného státu s jeho dočasnou nebo trvalou německou okupací.

V této chvíli je nejdůležitější otázka, existuje-li možnost, jak zbavit Rusy strachu z toho, že Německo je chce uvrhnout do postavení kolonie a je samé do postavení otroků. Dokud bude existovat tento strach, tak odpor Rudé armády bude pokračovat až do úplného vyčerpání všech existujících sil a zdrojů. Oba důstojníci nesouhlasí s názorem, že tyto síly jsou dnes již prakticky vyčerpány, a prohlašují, že Německo nemá úplnou představu o vojensko-hospodářském potenciálu Uralu a Sibiře. Jsou přesvědčeni, že ztráta ropy v Baku bude kompenzována ropou z oblasti mezi Volhou a Uralem v objemu dostatečně velkém pro vedení obranné války.

Generál Vlasov a plukovník Bojarskij již vyložili výše uvedené názory v memorandu, které mi v německém překladu poskytl plukovník von Rönne [z oddělení Cizí armády Východ OKH].

2) Plukovník Bojarskij se narodil v roce 1899 na Ukrajině. Do bolševické revoluce ukončil ruské reálné učiliště a půl roku sloužil ve staré carské armádě. V roce 1922 ukončil důstojnickou školu a poté vyučoval ekonomii na Smolenské univerzitě. Bojarskij působí dojmem civilizovaného člověka. Mluví takticky, jeho řeč svědčí o schopnostech a sebeovládání. Dlouhou dobu byl náčelníkem operačního oddělení armádního sboru a v poslední době velitelem divize. Hodnost generála mu nebyla udělena, protože jako syn zámožného rolníka nebyl přijat do komunistické strany.

Při odpovědi na dotaz, chystalo-li se sovětské vedení zaútočit na Německo, Bojarskij odpověděl, že přípravy k tomu v létě 1941 postoupily již tak daleko, že Kreml mohl dát již v srpnu až září 1941 nebo nejpozději na jaře 1942 příkaz k útoku. V tom případě by Rudá armáda postupovala jihozápadním směrem, tj. proti Rumunsku. Německo předběhlo sovětskou vládu, pro kterou byl německý útok naprostým překvapením.

Při hodnocení současné situace Bojarskij rozvíjel tytéž názory co Vlasov. Také si nepřiznává fakt, že Sovětský svaz již vyčerpal své síly. Stejně tak se domnívá, že přesvědčit Rudou armádu a ruský národ o nesmyslnosti dalšího odporu bude možné jen tehdy, pokud u nich zmizí obavy z toho, že Německo chce z Ruska udělat kolonii.

Nesčetné porážky, za které nese odpovědnost Stalin, vedly k velkému propadu Stalinovy oblíbenosti v armádě. Širokými lidovými masami byl vždy nenáviděn. Proto odpor Rudé armády a ruského národa nevyhnutelně vyhasne, pokud se v důsledku omezení německých válečných cílů a využití ruských jednotek na frontě přesvědčí o bezdůvodnosti takového strachu.
(Zdroje: O. Višljov, Nakanune 21 ijunja 1941 goda, Nauka, Moskva 2001, Vojtěch Šír — Fronta.cz 30. 7. 2003)

Uživatelský avatar
Grif
Sponzor fóra
Příspěvky: 884
Registrován: 07 úno 2017, 13:04
Bydliště: Jizerky

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Grif » 02 srp 2020, 10:14

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_O%C5%99echova
Právě jsem se vrátil z dovolené v Náměšti nad Oslavou.Bydleli jsme u 87 "staříka",který vyprávěl zajímavé věci a právě i o Bitvě u Ořechova.Říkal,že rusové rozstříleli německou obranu z kanónů a ti z Ořechova ustoupili.Ořechov obsadili rusové.Ale ouha v Ořechově byl lihovar a rusové se údajně velmi snažili ho vypít,Druhý den přišel německý útok a ti prý stříleli ožralé rusy jak potkany.Po tom fiasku prý dostali místní partyzáni rozkaz vypustit všechny lihovary po okolí.To vyprávění bylo i z konkrétními jmény místních partyzánů.
Prodávám,jak jsem nakoupil.
Všechno se dá vysvětlit.Bohužel ne všem.

woxia
Samostatný redaktor
Příspěvky: 1661
Registrován: 16 úno 2017, 10:41

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od woxia » 02 srp 2020, 13:11

To bylo stejné i jinde.
Např. v Liptovském Mikuláši to byl také dlouhý a krvavý boj o lihovar - viz vyznamenání ženské obsluhy děla přímo generálem Svobodou na místě při německém protiútoku po dobytí středu města (Lihovaru)

Co jsem k tomu slyšela (a prodávám, jak jsem nakoupila), tak němci v tom byli zákeřní. Nádrže speciálně připravené na ústup měli naplněné smrtelnou směsí methanolu a alkoholu, takže to lépe účinkovalo než jakékoliv zaminování (ztráty přes několik tisíc). No a pak byl vzápětí proveden úspěšný maďarsko-slovenský protiútok - tam se ale stalo prý to, že se samozřejmě dostali to lihovaru a vypili ten zbytek.
Vcelku bych tomu i věřila, protože vypustit zbylé nádrže nedá moc práci a odvézt klíčové součástky pro destilaci také.
Po definitivní ztrátě lihovaru velmi upadla morálka maďarského vojska a fašistických slovenských jednotek, protože německé jednotky si chlast odvezli pro sebe (německé jednotky tzv. jen vyztužovaly maďarsko-slovenské jednotky).

Nápověda:
https://myliptov.sme.sk/c/4374040/boje- ... a-dni.html

Ořechovský lihovar (přesněji Syrovický):
http://www.egicz.cz/ostatni/bitvaoorech ... kazka1.htm
https://www.pametnaroda.cz/cs/krejcir-j ... 20171017-0
Kde cenzura začíná, tam Woxia končí...

Uživatelský avatar
palo satko
Samostatný redaktor
Příspěvky: 2794
Registrován: 16 úno 2017, 07:51

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od palo satko » 02 srp 2020, 14:01

Pochadzam z Pezinka a pri Pezinku je obec Limbach. Žilo v nej 97% karpatskych Nemcov a mali pekne vinohrady, dobre hrozne a spoločnu "družstevnu" pivnicu s vyhlaseným vinom najmä Silvanom. Ked Rusi obsadili Limbach zavolali ludi aby si došli nabrat vina.
No ale pamätnici, napr. môj dedo po rokoch vraveli, že v roku 1945 bola tak uroda hrozna, že nemali kde dat mušt a museli ho nechat v kadiach a tam sa vela muštu pokazili. Pritom taktne zamlčal fakt, že mušt nemohol dat do svojich sudov, lebo v nich mal lepšie nemecke vino z Limbachu. :dobre:
"Ego sum rex Romanus et super grammaticam" Žigmund - liška ryšava v Kostnici. Nie som cisar, ale gramatiku tiež nezvladam. :)

Uživatelský avatar
Aaron Goldstein
Redakční rada
Příspěvky: 3790
Registrován: 10 úno 2017, 22:29
Bydliště: Praha

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Aaron Goldstein » 02 srp 2020, 16:03

palo satko píše:
02 srp 2020, 14:01
Limbach
Přes Limbach (a nebo Jablonové ) jsme jezdili na VVP Turecký Vrch...
Že jsem paranoidní ještě neznamená, že po mě nejdou...

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 11647
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 02 srp 2020, 16:28

https://echo24.cz/a/S5ZV3/otresne-snimk ... o-vrazdeni
Otřesné snímky: mladí lidé pózují v Osvětimi, místě hromadného vraždění
Neomluvitelné snímky pořizují někteří mladí návštěvníci v areálu koncentračního tábora v Osvětimi, kde bylo během 2. světové války nacisty zavražděno odhadem až 1,3 milionu osob. Někteří na fotografiích pózují nebo si dokonce lehají na koleje, po kterých jezdily vlaky, které přivážely vězně na smrt. Fotografie byly připomenuty jen několik dní před tragickou nocí z 2. na 3. srpna 1944, během níž bylo v Osvětimi-Březince zavražděno na tři tisíce Romů a Sintů ze 14 zemí, mezi nimi i ti čeští.

Že mladí lidé často nejspíš nechápou dějiny, ukázaly fotografie, na něž na Facebooku upozornila polská stránka s názvem Historia Polski, o której Ty i 90% ludzi nie ma pojęcia. Správci stránky zde totiž zveřejnili fotografie, na nichž s nadšením pózují mladí lidé a pořizují si snímky na své telefony.

„Někteří lidé necítí respekt ohledně místa, kde zemřely nebo byly zavražděny miliony lidí,“ napsali k fotografiím. Někteří lidé na nich mimo jiné vyplazují jazyk, případně se fotí s ostatky po zavražděných, nebo pózují u kolejí či vstupní brány.

Osvětimský koncentrační tábor je jedním z největších symbolů nacistické krutosti. Podle dostupných dat zde zemřelo minimálně 1,3 milionu lidí. Areál je dnes přístupný veřejnosti, pravidelně se zde konají také připomínkové ceremoniály.
V noci z 2. na 3. srpna 1944 nacisté zlikvidovali tzv. cikánský rodinný tábor v Osvětimi-Březince. V plynových komorách koncentračního tábora tehdy zavraždili až 4 200 Romů a Sintů. pic.twitter.com/DdLd1vyHNs
— ROMEA (@romeanews) July 31, 2020

Čomu sa čudujú? Zhanobené a zničené hroby a pamätníky ruských a sovietskych vojakov evidentne nevadia - a toto zrazu vadí?
Neni možné si vybrať len polovicu dejín.

Uživatelský avatar
palo satko
Samostatný redaktor
Příspěvky: 2794
Registrován: 16 úno 2017, 07:51

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od palo satko » 02 srp 2020, 17:05

Bol som v Osviencine a nasledne v Krakowe v roku 1977 už ako dospely. Dobrovolne. Vela ludi tam nebolo a to miesto bolo velmi neprijemne a nejake exkurzie stredoškolakov dodnes považujem za blbost. Ale bolo dôstojne a plne informacii, najmä film. Okolo roku 2008 som bol v Krakowe s manželkov a ona tam chcela ist. Kedže ju poznam, tak som to zatrhol. Ale čo sa vyznamne zmenilo bol polsky biznis s utrpenim v taboroch. V krakovskej mestkej tržnici si každy mohol kupit manušku nosateho, otrhaneho žida rúznej velkosti, ked sa nepačila tak vypaseneho žida bankara. Každa cestovka ponukala vylet solna bana Vielička a Osvienčin. Zlavy, sprievodca, otvoreny autobus bez strechy, obed po ceste, ... Osvienčin si privlastnili polski podnikatelia a ucta k mrtvyxm sovietom a židom sa stratila.
"Ego sum rex Romanus et super grammaticam" Žigmund - liška ryšava v Kostnici. Nie som cisar, ale gramatiku tiež nezvladam. :)

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 11647
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 02 srp 2020, 17:24

Ja začiatkom 80. Miesto je to fakt nepríjemné. Ale prelínajú sa tam akoby dva pocity. Neviem ako to presne popísať...
Azda... akokeby niekto nad popraviskom postavil kolotočiarsky strašidelný zámok. Hore poskakuje akási "prvoplánová hrôza", niečo, čo má človeka ohúriť, vystrašiť a akosi "zahambiť"... Ale akosi "hlbšie pod tým" je ešte iný pocit hrôzy. Taký nejaký "ospalý", unavený, pomalý - a akosi znechutený či zhnusený všetkým tým ruchom a pohybom, ktorý ho vyrušuje...

woxia
Samostatný redaktor
Příspěvky: 1661
Registrován: 16 úno 2017, 10:41

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od woxia » 02 srp 2020, 18:10

Spíše už neměl kam dát německé sudy... Určitě nebyl tak blbý, aby si ty plné nebo prázdné sudy nevzal.

r. 1935 Do parlamentných volieb poslal Limbach 541 hlasov: 448 Sudetendeutsche Partei, 50 HSĽS,23 republikáni.
1939 - 1945 Ročný vývoz 10 000 hektolitrov vína do Nemecka.
Počas II. Svetovej vojny z 1050 obyvateľov slúžilo v zbraniach Nemeckej armády 145.
Padli pouze tito:
Čatár Gottfried Draxler (*1919) padol 3. júla 1943 pri obci Geničesk
strelník Daniel Holleitner (*1919) padol 23. januára 1943 pri Krasnodare.
Ale to je slovenský seznam padlých:
https://www.upn.gov.sk/data/pdf/zoznam- ... t-1944.pdf

Takže když vezmeme, že z 541 voličů bylo 448 němců, tak téměř všichni muži byli v armádě a vzhledem k počtu padlých němců jsou pak ty počty divné.

Velmi zajímavé je z toho hlediska střetnutí slovenských vojáků u řeky Sob 22. júla 1941, kde byla zlikvidována (pardon oficiálně drtivě zvitězila) Rychlá slovenská brigáda (3.546 vojáků), když narazili na plně vyzbrojenou a mechanizovanou 44. horskou střeleckou divizi Rudé armády.
Po skončení bojů došlo k přestřelkám slovenských jednotek (i dělostřelectvem) s maďarskými jednotkami, které je měly údajně krýt.

Slovenské zdroje oficiálně udávají 75 padlých na slovenské straně při této bitvě, za celou válku 1281, z toho je cca třetina i v německých. :snaha:
Samozřejmě ztráty Rudé armády v boji jsou udávané desetinásobné.

Je otázkou času, až ruské archivy promluví, protože generál Tkačenko (Ткаченко Семен Акимович (24.05.1898-2.02.1945) byl za tuto bitvu navrhnut na Leninův řád.

Podobný problém mají poláci: viewtopic.php?f=8&t=26&start=180#p127907
Kde cenzura začíná, tam Woxia končí...

Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti