Ještě k debatě o tom, jestli měl „atentát” na Heydricha smysl, či to byl pouze zbrklý čin exilové londýnské vlády. Pavel Kmoch, který je zajisté pro všechny, kteří se touto epochu našich dějin hlouběji zabývají, člověk, co má k tomuto tématu co říci, nám poodhalil v knize, která nese název Operace Anthropoid : Epilog. Takže doufám, že nikomu z diskutujících nechybí v knihovně...
Takže k tomu výročí...jako každý rok se řeší, jestli to bylo dobře nebo špatně, jestli to stálo za ty oběti... Nechci taky opakovaně odpovídat na otázku, co si o tom myslím, tedy v kostce asi takto, a více v knížce, která snad už brzy vyjde:
Západní odboj pojal myšlenku na likvidaci některého významného kolaboranta nebo důležitého představitele okupační moci během léta a počátku podzimu 1941. Mezinárodní politická i válečná situace byla pro exilové představitele bývalého Československa neradostná. Po okupaci zbytku republiky v březnu 1939 začala v září válka. Polsko padlo během měsíce. V dubnu 1940 obsadila německá armáda Dánsko a v rychlém tažení dobyla během čtyř neděl Norsko. Belgie, Holandsko a Francie byly dobyty během šesti týdnů v květnu a červnu téhož roku. V dubnu následujícího roku padla za 11 dní Jugoslávie, za tři neděle Řecko. Koncem května byla výsadkovou operací Merkur dobyta Kréta.
22. června 1941 vyrazila německá vojska na východ. Začala operace Barbarossa. Po počátečním drtivém náporu, kdy byla zlikvidována většina bránících se sovětských jednotek a Wehrmacht se dostala koncem listopadu až k Moskvě, se blesková válka poněkud zadrhla. Nicméně do té doby, a ještě ani dlouho potom nic nenasvědčovalo obratu k lepšímu, slovenská armáda bojovala po boku Wehrmachtu na východní frontě, v protektorátu byl relativní klid, odboj pracoval mnohdy naivním způsobem a někdy spíše na akademické úrovni a kola výroby se točila pro okupanty.
Na konci září 1941 tedy nastoupil do funkce zastupujícího říšského protektora Reinhard Heydrich, který nahradil dosavadního říšského protektora von Neuratha. Neurath nebyl pro protektorát "hodným strýčkem", jeho způsob vedení okupační správy zcela odpovídal potřebám, jaké říše měla v počáteční fázi okupace. Okupační správa byla navíc postavena na jisté dvojkolejnosti, kdy o mnoha věcech nerozhodoval úřad protektora, ale státní tajemník a vyšší velitel SS a policie v protektorátu, K. H. Frank, jakožto bývalý československý občan a poslanec parlamentu znalý místních poměrů. S útokem na SSSR a předpokladem brzkého vítězného konce východního tažení se ale situace dramaticky změnila, protože se změnily požadavky na fungování dosud fakticky jen okupovaných českých zemí. Nyní se Čechy a Morava měly stát již pevnou součástí říše.
Okamžitě po svém nástupu vyhlásil Heydrich stanné právo, nechal kromě mnoha jiných uvěznit předsedu protektorátní vlády Aloise Eliáše, téměř rozbil odbojové organizace. Mnoho jejich vrcholných představitelů včetně několika generálů dal popravit, tisíce lidí skončily ve věznicích a koncentračních táborech. Heydrich také brzy ukončil i dosud velmi omezenou možnost vystěhování Židů, nechal je soustřeďovat v nově založeném terezínském ghetu a záhy odesílat "na východ". Začala heydrichiáda, a z jejího iniciátora se rychle stal, místo původně zvažovaného státního tajemníka K. H. Franka nebo vrchního kolaboranta Emanuela Moravce, cíl číslo jedna. Již na jednání u plk. Moravce 3. října 1941, pouhých šest dnů po nástupu Heydricha do funkce, kterého se účastnili původní členové připravovaného výsadku Anthropoid, tedy Josef Gabčík a později zraněný a Janem Kubišem nahrazený Karel Svoboda, se o Heydrichovi již hovořilo jako o jednom z cílů připravovaného útoku.
Do doby Heydrichova nástupu do funkce se ostatně datuje počátek aktivity zahraničního odboje směrem do vlasti, spuštění první vlny výsadků do protektorátu. Když nepočítáme úplně první pokus o navázání spojení, jednočlenný výsadek Benjamin z dubna 1941 (Otmar Riedl byl vysazen omylem v Rakousku, zahraničnímu odboji zcela zmizel z dohledu a válku přežil jen shodou náhod), byl dalším pokusem opět jednočlenný výsadek Percentage (František Pavelka) dne 4. října 1941. Výsadky Anthropoid, Silver A a Silver B, vysazené téže noci na konci prosince 1941, byly teprve třetí realizovanou akcí. Naivita představitelů odboje v Británii o podmínkách v protektorátu byla v té době bezbřehá. Viliam Gerik, člen výsadku Zinc z března 1942, který se nakonec přihlásil gestapu a po válce byl za zradu popraven, ve své obhajovací řeči před MLS prohlásil, "...že se mu v Londýně říkalo, že Češi jsou zborovští hrdinové, že všude nalezne rychlou a vydatnou pomoc a zatím následovalo zklamání."
Jednou z legend kolem Heydricha je uspěchanost i faktická zbytečnost atentátu v momentě, kdy odboj nabyl vědomost o Heydrichově plánovaném přeložení do Paříže. Heydrich byl jako cíl útoku konkrétního výsadku určen již na podzim 1941, krátce po jeho příchodu do Prahy, a výsadku trvalo pět měsíců, než útok připravil a provedl. O uspěchanosti se tedy hovořit nedá. Teorie o tom, že atentát nebylo potřeba provést a bylo by rozumnější jeho provedení odvolat je bohužel založena na falsifikátu dokumentu, jehož autorem je "badatel" a agent StB Čestmír Amort ve spolupráci s bývalým odbojářem, později konfidentem gestapa a StB Vaňkem. Dokument, lživě hovořící o plánovaném přeložení Heydricha do Paříže, měl prokazovat zbytečnost provedení atentátu na osobu, která už měla brzy zmizet z protektorátní scény, a měl tedy svědčit o tom, že veškeré represálie a ztráty na životech, způsobené atentátem a tzv. druhou heydrichiádou byly zcela zbytečné a připadají na vrub cynismu a nezodpovědnosti zahraničního odboje. Tato myšlenka, vděčně přijatá socialistickým režimem a reflektovaná i v dobových filmech a literatuře, je ovšem staršího data, a má svůj původ ve vyhlášeních kolaborantských protektorátních politiků a novinářů: "Nezanedbatelná část české veřejnosti rovněž převzala kolaboranty hlásaný názor, že likvidace Heydricha byla pouhým zbytečným krveprolitím, které nepřineslo osvobození Čechů žádný užitek. Tyto názory zaznívají občas i dnes ve výpovědích pamětníků."
Jenže tento způsob myšlení je klasické schéma malého českého písečku. Okupace a válka vůbec se netýkaly jen protektorátu, českých zemí nebo Československa. Heydrichova role v protektorátu byla samozřejmě dočasná, to je jasné už z jeho titulu zastupujícího říšského protektora. Nicméně kdy měla skončit se s jistotou neví. Heydrich kromě této lokální funkce zastával ještě další, mnohem důležitější funkce s dopadem na celou Evropu, především funkci šéfa RSHA. Souběžně se svým nástupem do funkce v protektorátu řešil "technologické potíže" jemu podléhajících einsatzgruppen s hromadným vražděním civilního obyvatelstva na východní frontě zadáním úkolu výroby plynových vozů, připravoval konferenci ve Wannsee, která měla dát konečnou a výkonnou formu procesu holokaustu. I kdyby měla jeho (z globálního hlediska nepříliš důležitá) protektorátní funkce skončit hned druhý den po datu, kdy byl proveden atentát, je třeba vzít v potaz, že československá exilová vláda, její vojáci i domácí odboj byli v jedné frontě se spojenci, a eliminací jednoho z čelních představitelů nepřátelské mocnosti, ať už by k ní došlo kdykoli a kdekoli, odvedli svůj díl ve společném boji.
Nešlo jen o likvidaci člověka, který dusil protektorát, zlikvidoval většinu organizovaného domácího odboje a prakticky rozběhl kola holokaustu. Šlo i o symboliku, jakou měl útok na velmi vysoce postavenou osobnost říše, a o symboliku, kterou se stala bojová akce, provedená v srdci okupované Evropy, na zdánlivě naprosto bezpečném místě, které dosud bylo relativně klidným a důležitým zázemím, pracujícím pro boj na všech frontách. Tento útok měl tedy velmi pozitivní psychologický vliv mezi obyvatelstvem spojeneckých zemí, a naopak velmi negativní mezi vysokými činiteli říše, kteří pochopili, že příště mohou být na řadě i oni, a že i zdánlivě pacifikované a z jejich hlediska vlastně domácí území je vlastně stále územím potenciálně nebezpečným.
Není pravdou, že útok na Heydricha byl jakožto útok na velmi vysoce postaveného činitele okupační správy v průběhu války zcela ojedinělým. Například 22. září 1943 byl atentátem zorganizovaným odbojem zabit gauleiter Běloruska Wilhelm Kube, muž pro okupované Bělorusko svým významem srovnatelný s Heydrichem, a již v březnu 1942 zahynul po cíleném útoku partyzánů u Krasnogvardějska Heydrichův podřízený, dr. Walter Stahlecker, SS-Brigadeführer a velitel Einsatzgruppe A při Armádní skupině Sever. Oficiálnímu pietnímu aktu při rozloučení s "padlým hrdinou" byl na Pražském Hradě osobně přítomen i Heydrich. V neposlední řadě je třeba připomenout například atentát na Franze Kutschheru, SS-Brigadeführera a velitele SS a policie ve Varšavě na počátku roku 1944, a další oběti „Akce hlavy“, provedené polským odbojem. Ve všech případech ovšem zdaleka nešlo o tak vysoce postavené osoby, jakou byl sám Heydrich. Jednalo se o vykonavatele, nikoli architekty teroru. Heydrich nebyl z titulu svých funkcí, pravomocí a plánů, jichž byl autorem, pouhým vysokým úředníkem okupační správy. A především – ke všem těmto útokům došlo na územích okupovaných, kde bylo podobné riziko jaksi předpokládáno, ne na území, které bylo okupanty považováno v podstatě za vlastní.
Československá exilová vláda byla v politicky složité situaci. Její legitimita a požadavky pro budoucnost ještě nebyly spojenci zcela přijímány. Koneckonců pohraniční území, tzv. Sudety, byly Německu odstoupeny v souladu s mezivládní dohodou a jejich odstoupení bylo potvrzeno dohodou Mnichovskou. I rozpad zbytku Československa a vznik Protektorátu Čechy a Morava byl de iure zdánlivě v pořádku. Československý exil (ale i domácí odboj, pokud sledoval stejné cíle, tedy obnovení republiky v předmnichovských hranicích) musel dát najevo, že Československo bojuje za obnovení dřívějšího stavu, respektive že vůbec bojuje, že se Češi nepoddali okupaci, jak tvrdila německá propaganda. V tomto kontextu lze samozřejmě atentát hodnotit nejen jako útok vojenský, i jako čin politický, a jak exilu, tak domácímu odboji bylo jasné, že se tento čin neobejde beze ztrát. Pravda, těžko si kdo byl schopen dopředu představit, jak velký rozsah budou tyto ztráty mít, a s jakou mírou brutality okupační moc zareaguje.
Zahraniční odboj detailně neznal podmínky a atmosféru v protektorátu, myšlenkově vězel v časech 1. světové války, kdy nebylo zase až tak velkým problémem odjet do zahraničí a tam pracovat proti rakousko-uherskému státu. Pokud byl tehdy někdo v souvislosti s odbojovou činností zadržen doma, bylo následkem většinou nanejvýše relativně civilizované vězení, a i pokud docházelo k vynesení hrdelních trestů, stále se ještě dalo mluvit o jakémsi právním prostředí, třebaže v podmínkách válečného práva. Londýnský odboj tušil, že podmínky jsou v době okupace Německem poněkud rozdílné než byly za Rakouska-Uherska, a možnost odvety ze strany okupantů si uvědomoval. Při přípravách atentátu si pplk. Paleček zapsal v Londýně do deníku: "Bez dohody s domovem to nechce Beneš dělat, kdyby to prasklo, že to dělal Londýn, mohli by Němci postřílet více lidí a říci rozhlasem, že to je odpověď Londýnu". Nabízí se ovšem otázka, jestli si prezident Beneš a jeho zpravodajci mysleli, že za podmínky utajení zahraničních původců atentátu by byla německá reakce méně brutální, případně žádná, nebo jestli pro ně bylo problémem spíše následné přijetí podílu odpovědnosti za německou odvetu.
Někteří představitelé domácího odboje, kteří o připravovaném atentátu věděli nebo jeho cíl vytušili, se snažili v Londýně dosáhnout jeho zrušení, nebo alespoň toho, aby se cílem útoku stal nějaký domácí kolaborant, jmenovitě pak ministr školství a lidové osvěty a budoucí předseda Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, Emanuel Moravec. V této souvislosti je známa především depeše ze dne 12. května 1942, na níž se podíleli Ladislav Vaněk, Arnošt Heidrich a Vladimír Krajina. O dva dny později přišla nejasná odpověď, jejímž autorem byl plukovník František Moravec, podepsaný krycím jménem Pavel: "Nemějte starosti z teroristických akcí. Domníváme se, že vidíme situaci jasně, a proto akce proti oficiálním říšskoněmeckým osobám nepřicházejí za těchto podmínek v úvahu. Sdělte to ÚVODu." Do útoku zbývalo třináct dnů.
Po 27. květnu československé vysílání BBC samozřejmě ani slovem nenaznačilo, odkud vítr vane, že akce na likvidaci zastupujícího říšského protektora měla svůj původ v zahraničním odboji. Vysílání se neslo v duchu informací o Heydrichově významu a zločinech, represích, kterým je nyní národ vystaven a adorace odbojného ducha lidu a národa. Důvody byly zřejmé: československý exil potřeboval - v kontrapunktu s německou okupační propagandou, která se snažila dokázat přesný opak - atentát prezentovat směrem ke spojencům i k obyvatelům protektorátu jako odbojový čin národa, ne jako akci relativně úzké skupiny emigrantů. Ale tak tomu i ve skutečnosti bylo, protože ačkoli podnět k atentátu a jeho příprava vyšly z řad zahraničního odboje, bez zásadní pomoci odboje domácího by dva vojáci tuto misi sami nebyli nikdy schopni splnit.
Po atentátu nastalo stanné právo, deportace do koncentračních táborů, popravy, vyvraždění a likvidace Lidic a Ležáků. Počet obětí překročil 5000. Povražděni byli nejen odbojáři a jejich podporovatelé, ale i lidé, u nichž se jen předpokládaly sympatie k odboji a dokonce i oběti zcela nevinné, jako právě v Lidicích. V září 1942 byla v rámci tzv. "Aktion E" (Emigranten) uvězněna většina příbuzných Čechů, uprchlých do exilu po vzniku protektorátu. Jednalo se o téměř 2700 osob. Z těchto důvodů se ani po válce k rozkazu k provedení atentátu nechtěl nikdo konkrétní hlásit. Všechny odpovědné osoby, včetně šéfa zpravodajců plukovníka Moravce a prezidenta Beneše tvrdily, že se o tom sice jednalo, ale najednou nikdo nebyl tím, kdo řekl ano, proveďte to.
Kdyby nebylo atentátu, a především kdyby nebylo následných brutálních represí, možná by i tak Československo po válce obnoveno bylo. Jeho likvidace v březnu 1939 byla porušením Mnichovské dohody ze strany samotného Německa. Dost pravděpodobně by ale nebylo obnoveno v předválečných hranicích a pohraniční oblasti by zřejmě zůstaly územím Německa, případně Rakouska nebo Polska. Mnichovská dohoda měla právní platnost a na jejím "oduznání", tedy zpětné anulaci, měl zásadní podíl atentát a zvláště pak mezinárodní dopad represí, které po něm následovaly.
Úsilí československého exilu o zrušení Mnichovské dohody se datuje v podstatě od jejího vzniku. Exil se snažil o zneprávnění dohody prostředky politickými, ale i vojenskými, kdy budoval vojenské jednotky, které dal k dispozici spojencům, nejprve Francii, poté Velké Británii a nakonec SSSR. Na konci září 1940, v době druhého výročí podpisu dohody, pronesl ministerský předseda Churchill rozhlasový projev, v němž prohlásil, že Hitler obsazením a podrobením zbytku Československa sám mnichovskou dohodu porušil a zničil. Ale právní cesta ke zneplatnění dohody byla ještě dlouhá a složitá.
Atentát sám tuto politickou situaci zviklal, ale i v britském parlamentě se vyskytly hlasy, které jej zavrhovaly jako nepřijatelný, teroristický čin. Ostatně stejnou terminologii zcela běžně používala exilová reprezentace, viz dále citovaný písemný závazek Gabčíka a Kubiše k úkolu nebo výše zmiňovaná depeše Františka Moravce. Teprve následná brutální likvidace Lidic se stala tím zásadním momentem.
Lidice jsou jedním z mála Německem oficiálně přiznaných aktů genocidy. Jednalo se o velký přešlap německé propagandy. Němci se domnívali, že tímto činem, přiznaným a propagovaným, zastraší jak obyvatelstvo protektorátu, tak i veškeré další protivníky. Německá propaganda nikdy nepřiznala, že Lidice byly v podstatě náhodně vybraná obec, která měla posloužit jako exemplární příklad. Až do konce války platilo oficiální (a vylhané) stanovisko okupační moci, že obyvatelé Lidic se zapojili do podpory atentátníků a že v obci byly nalezeny zbraně, výbušniny a vysílačka, a obec byla tedy „potrestána“ po právu.
Následky byly ale poněkud složitější. Obyvatelstvo protektorátu zastrašeno skutečně bylo, téměř až do konce války byl domácí odboj v silné defenzivě. Nicméně likvidace Lidic, tedy obce, obývané především rolníky a kladenskými dělníky, nezapadala do rámce dosavadní německé propagandy, která cílila zejména proti odbojné inteligenci a národním elitám, a dělnictvo, korumpované vyššími příděly potravin, závodními jídelnami a rekreacemi si brala za svědka vlastního mírumilovného přístupu k národu. Podle situačních zpráv SD o náladách mezi obyvatelstvem byly Lidice zlomem v myšlení dělnictva a většiny národa vůbec. Do této doby byly pracující vrstvy obyvatel když ne okupantům loajální, tedy přinejmenším klidné, atentát odsuzovaly jakožto čin, který směřuje proti pořádku a klidu na práci a v podstatě souhlasily s oficiální linií německé propagandy. A najednou byla brutálně postižena celá obec jim podobných lidí, u kterých si bylo těžké představit jakoukoli vinu, a už vůbec ne vinu kolektivní. Většina národa se skutečně začala bát, ale současně se začala ptát, nakolik byla původní blahosklonná okupační propaganda míněna vážně.
V zahraničí měl tento čin ještě větší následky. Už necelý měsíc po zničení kladenské obce bylo první městečko ve Spojených státech přejmenováno na Lidice. Následovala další města a obce, ulice i náměstí po celém světě, v Kanadě, Mexiku, Jižní Americe. Jménem Lidice byly křtěny novorozené děti, název obce se objevil na tancích československých jednotek v exilu na východě i západě nebo na bombách, shazovaných československými letci na Německo. Propagandistická kampaň se obrátila proti jejím tvůrcům.
Československá exilová reprezentace byla vládami Velké Británie i Francie uznávána ve formě Československého národního výboru jako reprezentant československého lidu od října 1939. Od června 1940 bylo Velkou Británií uznáno Prozatímní státní zřízení, tedy exilová vláda, Státní rada a Edvard Beneš jak prezident ČSR v exilu. Nicméně, stále ještě existovala právní realita Mnichovské dohody, pod kterou byla podepsána jak vláda Británie, tak Francie. Teprve v červenci 1942, kdy se pod dojmem vyvraždění a likvidace Lidic v britském parlamentě jednalo o tzv. oduznání mnichovské dohody, došlo k zásadní změně britské politiky vůči československé exilové reprezentaci. Britská vláda akreditovala svého zástupce u Edvarda Beneše do funkce velvyslance. Britský ministr zahraničí Anthony Eden využil obětí z Lidic i všech dalších obětí první i druhé heydrichiády jako důvodu pro oficiální britské stanovisko k zneprávnění dohody. Za vládu Velké Británie prohlásil, že při úpravě československých hranic po konci války nebudou hrát žádnou roli změny, které se staly v roce 1938 a později. Vzápětí se přidala exilová vláda Francie, která přímo vyhlásila, že Mnichovskou dohodu zavrhuje a považuje jí od počátku za neplatnou. V říjnu 1942 dospěli spojenci - i pod dojmem tragédie Lidic - k názoru, že po válce bude potřeba potrestat nacistické válečné zločiny.
Při vědomí všech těchto souvislostí je zřejmé, že atentát na Heydricha byl událostí s celoevropským, respektive s celosvětovým významem. A můžeme se jen dohadovat, co by se stalo, kdyby Heydrich žil dále a měl možnost zasahovat do dění. Možná by se likvidační kola holokaustu pod jeho dohledem časem nezpomalila v zájmu využití pracovní síly vězňů. Spekulace o tom, na koho ze svých spolubojovníků sbíral materiály, že by byl schopen a ochoten nahradit Hitlera a podobně, zůstanou samozřejmě jen spekulacemi. Spekulace nechme těm, kteří se v nich vyžívají. Ale osobnost jeho formátu, mladý, velmi schopný (respektive všeho schopný) zpravodajec a policejní velitel bez jakýchkoli skrupulí by byl nepochybně schopen (a ochoten) do následujících událostí zasáhnout a pravděpodobně je zásadně změnit.
