Romány o štrajchpudlících nebo Bezručovy Slezské písně, ty vznikly z ošklivé reality, nikoliv z romantismu autorů. Bohatý svět v sobě obsahoval chudobu a v kostelích vám řekli, že je to tak správně. I patřičné biblické pasáže na to měli. I bankéři říkali, že to tak musí být, průmyslníci říkali, že to jinak nejde, ale když budete dostatečně tvrdě pracovat, třeba se také stanete takovým Edisonem nebo Kruppem.
Jak dlouho trvalo, než se sociální otázka začala brát vážně? Jak dlouho trvalo, než se přestala řešit trestnými výpravami a střelbou do horníků? Dlouho to trvalo… Že je s chudobou v bohatém světě zapotřebí něco dělat, to přišlo až ve chvíli, kdy se chudoba začala organizovat a než ji četníci a stávkokazové vyšlechtili tak moc, že se stala internacionálou. Pak sáhla po zbrani… a vygenerovala takové tvrďáky, že z toho pak světu bylo úzko.
Řešení přitom existovalo. Odbory, sociální stát, střídání vlád zaměstnavatelů a zaměstnanců, přiznání všeobecného volebního práva, zdravotní a sociální pojištění… Bylo to tak dobré řešení, že se kvůli němu nakonec zvedly miliony uprchlíků, kam dorazila jen ta prvotní verze kapitalismu s těmi kvéry a bombami… a rozvrátily přesně tu část Evropy, kde předtím NEZVÍTĚZIL komunismus.
Marx to ve své době vědět nemohl, protože to nebylo jak vyzkoušet… nenapadlo ho, že kolektivní vlastnictví bude mít tu nevýhodu, že na to lidi budou kašlat a soukromé vlastnictví se ukáže jako efektivnější. Ale to jen tak podotýkám…
Tam, kde byla sociální otázka nejvíc bagatelizována, tam kde mlel žernov útisku nejhruběji, tam také vzali milí kapitalisté a průmyslníci nejhorší konec. Ale to nebylo nic nového. Husitská revoluce byla také nejsilnější tam, kde církev i vrchnost nejvíc utiskovala poddané. Tam, kde měl velkokapitál ohledy a uměl vidět za roh, tam se udržel. Leckde se ze stejných důvodů udržela i šlechta a tam, kde se církev bila za chudé a bezmocné, tam zpravidla zůstala u lidu ve vážnosti. Ovšem tam, kde se přece lůze nesmělo v ničem ustoupit a kde nějací zasraní dělníci neměli nárok na žádné ohledy, tam nakonec dělníci zvítězili a udělali pořádky, ze kterých se protáčely panenky.
Opakuji podruhé – přitom řešení existovalo. Sociální stát. Mohlo se zavést klidně o sto let dříve, bez jediné kapky krve. Bylo bagatelně jednoduché. Stačilo by prostě uznat, že lidi nemůžete nechat chcípat v bídě. Ušetřilo by to ohromné zdroje i ohromné množství krve. Na správné řešení ale došlo až ve chvíli, kdy se bankéři, průmyslníci i rentiéři reálně báli, že by mohli také jet v dobytčácích na Sibiř. Dokud se nebáli, neměli problém střílet do svých spoluobčanů v bídě. A jen co byl komunismus definitivně poražen, jen co pominula hrozba nedobrovolné cesty do Vorkuty, hned se vrátily důvody, proč vznikl. Do bohatého světa se vrátila chudoba… ona se totiž v bohatém světě blbě snáší. Je taková… nepatřičná… i když je to mnohem menší chudoba než v chudém světě.
Teď se mílovými kroky přibližujeme k nové revoluci. Tentokrát té robotické. Zase se bude nahrazovat lidská práce. Zase to umožní bezprecedentní rozvoj. Zase to umožní gejzír kreativity a celé nové obory. Ale… zase to bude nejdřív brát a pak teprve dávat. Jen… tentokrát to bude ještě nespravedlivější než tenkrát, protože předtím stroje nahradily dřinu. Lidem ještě zůstala zručnost a vědomosti. Teď budou stroje nahrazovat mozek a bude úplně jedno, jak usilovně jste studovali a jak dobří jste v něčem byli. Pokud to půjde udělat robotem nebo datacentrem, nikdy v tom nebudete lepší ani levnější.
Poučili jsme se ze dvou světových válek a mnoha dalších konfliktů, které měly sociální podtext? Poučili jsme se, co dokáže chudoba v bohatém světě? Poučili jsme se, co se stane, když budete chudé označovat za lůzu a budete je šlechtit pomocí bodáků a povýšeneckých řečí? Nebo si to celé prožije lidstvo znovu? Opět přijdou ohledy na řadu až tehdy, když selže poslední silové řešení?
Ne, nemám v této chvíli žádný super recept. Nejsem Karel Marx ani nejsem Dolfi ani Benito, ani Pol Pot, ani nikdo jiný, kdo měl nalajnovanou krásnou cestu do ráje. Nemám pro vás žádnou novou utopii, za kterou stojí za to, položit život. Jen vím, že řešení existuje, protože se neděje nic jiného, než co se dělo tenkrát po Vídeňském kongresu. Chce to jen ohledy od těch, kterým nástup AI přinese bohatství, k těm, kterým naopak všechno vezme. Chce to ohledy k chudobě, otevřenost ke starostem obyčejných lidí a sestoupení z výšin evropských parlamentů zpátky na zem. Chce to pokoru mocných. Chce to uznání bagatelní pravdy – nemůžete lidi nechat chcípat v bídě.
Pokud ti, kterým AI vezme práci, budou označeni za parazity a bude s nimi zacházeno jako s parazity, tak počítejte s tím, že je postupně vyšlechtíte k odolnosti a jednoho dne se naučí, jak vám zakroutit krk. Podívejte, jak dopadl Fiala za to, že bagatelizoval hlasy poloviny národa… Takhle přesně se před sto padesáti lety chovali všichni ti baroni a arcivévodové, kteří měli podíly ve Škodovce či v dolech markýze Gera. Tak dlouho lidmi pohrdali, tak dlouho zavírali oči před realitou, až přišli o tituly, vliv a leckdo přišel i o krk. Ne, lepší svět pak nenastal, ale zadostiučinění to nepřineslo.
Za pár týdnů mi skončí oddechový čas. Stejně tak skončí dovolená, kterou si vzalo hnutí Stačilo! Někdo totiž musí nahlas křičet, že pokrok nejprve bere a pak dává. Někdo musí prošlapávat cestu ohledům na ty nejslabší. Někdo musí zvednout sociální otázku, protože ještě se nestřílí. Zatím se opět „jen“ pohrdá a bagatelizuje. Někdo před tím musí varovat a musí bušit na vrata slonovinových věží. Kdo jiný by to měl dělat než ti, kteří si prošli celou tou stopadesátiletou cestou se všemi vrcholy i pády?
Pokud se ohledy nestanou ctností celé společnosti a pokud se nová sociální otázka nestane předmětem široké diskuse, pokud nebudeme táhnout za jeden provaz, tak nám elity prostě demokraticky udělají to, co už dlouhou dobu testují. Eutanázie, sociální kredity, vyhajpovaná nenávist k seniorům, nahrazení vlastních obyvatel migranty, rozdílný metr pro vlastní a pro cizí… Čím větší tradice demokracie, tím víc eugenika. Svět je v podstatě připraven si zopakovat posledních sto padesát let vývoje. Tentokrát to ale bude rychlejší, tragičtější a brutálnější. První světovou už máme tam na Donbasu a naši mocní se ani netají tím, že si dají přestávku a pak to chtějí zkusit znovu…
Půjdete s námi? I přesto, že jsme v posledních volbách nedošli do cíle? I přesto, že jsme nezískali žádný lepší nástroj, než co jsme měli předtím? I přesto, že čtyři roky budeme muset chodit po křivolakých vedlejších cestách? Neodpovídejte hned… Za pár týdnů vám představíme, co budeme dělat politicky, co mediálně a co budeme dělat pro soběstačnost.