Historie, kterou nás neučili...

[Hektor]

čo je ghost people? Nejaké stratené kmene?
Verím že DNA neandertalcov sa zachovala, vidím to na veľa ľuďoch okolo seba, a to bez srandy.
Alchy tie hony na ľudí o tom som nevedel, vedel som že sa navzájom zotročujú ale poľovačky to nie.

[Alchymista]

Hektor - BLM! svinstvá predsa páchajú len bieli kresťania, u čiernych sú to "chvályhodné tradície" o ktorých sa len v "slušnej slniečkovej spoločnosti" nehovorí.

Čo sa týka kríženia a DNA - veľmi ťažko rozsúdiť. Ľudstvo je v porovnaní s inými primátmi geneticky "neuveriteľne uniformné" - dve gorily z rovnakého územia sa často geneticky líšia viac ako "geneticky najodlišnejší ľudia". Ono nie je celkom jasné ani zaradenie neandertálcov - sú druh Homo neanderthalensis, alebo poddruhu Homo sapiens neanderthalensis.
A vyhynutie, či vyhubenie mohlo mať aj formu "genetického rozpustenia" pri vzájomnom krížení alebo spolužití v zmiešaných komunitách (nedoložené)
Navyše - ak sa vychádza len z materiálnych artefaktov a neni možné genetické porovnanie, je takmer nemožné rozlíšiť či sa zmeny"kultúry" na danom nalezisku udiala postupnou či náhlou výmenou populácie alebo postupnou či náhlou zmenou používanej technologie (odkukanej od susedov, dovezenej s nevestou...)

[palo satko]

čo je ghost people? Nejaké stratené kmene?

V ludskom genome niektorych afričanov a aj aziatov su geny nejakeho archaickeho človeka o ktorom veci nevedia nič ine. zatial sa nenašli ostatky, tychto ludi. https://en.wikipedia.org/wiki/Ghost_population

[kenavf]

"Krleš" myslel som si že je to nejaké vymyslené slovo a ono nie.

Píseň | 10. století
Hospodine, pomiluj ny

https://www.stoplusjednicka.cz/pet-nejs ... e-historie

Krleš je slovo, které vzniklo zkomolením z řeckého Kyrie eleison (česky: Pane, smiluj se!),

https://cs.wikipedia.org/wiki/Krleš

[Alchymista]

https://literarky.cz/civilizace/2024-tr ... tove-valky
Tři poučení z první světové války

Rád bych se zastavil u jedné knihy, na kterou jsem před pár dny narazil a neodtrhl jsem se od ní, dokud jsem ji neměl za sebou. Jmenuje se „Tanec běsů“, vyšla v angličtině a pojednává o létě 1914.

Její autor, válečný historik Michael Neiberg, se ale nesoustřeďuje na „obvyklé podezřelé“, tj. vladaře, prezidenty, politiky. Zajímá jej hlavně to, jak tu krizi a začátek války viděli běžní lidé. A má některé pozoruhodné postřehy, na které by se dalo navázat i dnes.

Neumíme odhalit pravou krizi
Za prvé, prvních pár týdnů od zavraždění Franze Ferdinanda se snad nikdo na světě nevzrušoval možností, že by z toho mohlo být něco většího než diplomatická šarvátka. Rakousko-Uhersko bylo sice „také mocnost“, ale ve skutečnosti nepříliš významná, jejíž ambice se omezovaly na bezprostřední okolí.

Samotný následník trůnu byl v královských kruzích Evropy považován za problematického, protože si vzal pouhou hraběnku (morganatický sňatek), tudíž z pohledu následnictví šlo o slepou uličku. Pohřeb obou manželů byl naprosto minimalistickou záležitostí, které se ani neúčastnil vládnoucí císař František Josef I. a která se konala daleko od Vídně. Hraběnce Chotkové bylo totiž vzhledem k jejímu nízkému titulu odepřeno spočinutí v habsburské rodové hrobce. Tehdejší pozorovatelé soudili, že náhlé odstranění konopišťského pána z nástupnické linie vlastně nebylo v nejvyšších kruzích Rakouska-Uherska považováno za takovou katastrofu, jak se prezentovala navenek.

Evropa měla za sebou několik relativně nedávných krizí, například dvě marocké (první a druhá), a i když se kolem nich verbálně harašilo zbraněmi, vždycky to nějak urovnali diplomaté z povolání. Totéž se čekalo i tentokrát a po většinu července se v novinách i ve vládních kabinetech řešily úplně jiné věci než následky vraždy v Sarajevu.

Velká Británie měla vážný problém v podobě otázky irské samosprávy (Home Rule), což byla naprosto explozivní záležitost, u které po velmi dlouhé době hrozila vzpoura vlastní armády a jejíž dědictví se koneckonců táhne až do dnešních časů. Kromě Irů zabíraly prostor v britských novinách také sufražetky, bojující o volební právo žen. Ty uměly udělat na ulicích tu správnou show a reportéři z toho pochopitelně byli v sedmém nebi. Už jen kvůli těm scénickým fotkám.

Sousední Francie byla v červenci 1914 zase plně ponořena do soudního procesu, ve kterém se paní Henriette Caillaux, ex-manželka bývalého premiéra Caillauxe, hájila před porotou kvůli vraždě editora novin Le Figaro. Advokát, na rozdíl od sufražetek, nasadil obrannou linii „ženy přece nedokážou ovládat své emoce tak dobře jako muži“ a porota ten argument akceptovala. Osvobodili ji právě v den, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku.

Ačkoliv rakousko-uherské ultimátum Srbsku drasticky vybočovalo z tehdejších diplomatických konvencí, a to jak superkrátkou lhůtou 48 hodin, tak tvrdými požadavky, stejně se ještě lidem po celé Evropě nechtělo věřit, že by takový místní konflikt mohl přerůst v něco vážnějšího. Značné množství lidí se nacházelo na dovolené v „nesprávné“ zemi a když se válka vynořila na obzoru, měli potíž se vůbec dostat domů. Týkalo se to i „velkých ryb“: tak třeba srbský maršál Putnik, budoucí velitel obrany své vlasti, se v červenci 1914 nacházel v lázních v Budapešti a nebýt velkomyslného gesta císaře Františka Josefa, domů by se ani nedostal.

Ponaučení: neumíme spolehlivě identifikovat, která krize přejde a která přejde v něco daleko vážnějšího. Co se zrovna rozebírá v novinách a co bude skutečným problémem, to jsou dvě různé věci.

Podceňujeme problémy
Za druhé, když už samotný „tanec běsů“ přece jen začal, domnívali se jeho účastníci, že bude aspoň krátký. Německý císař Vilém II., do té doby zvaný „Friedenskaiser“ (mírový císař), sliboval svým vojákům, že budou doma dříve, než ze stromů opadá listí; někteří tedy opravdu byli, ale v rakvi. Podobná naivita panovala i jinde, od hlav států až po řadové vojáky.

Jediným výrazným pesimistou byl britský ministr zahraničí Edward Grey, který se už na začátku srpna 1914 v soukromém rozhovoru nechal slyšet, že „v celé Evropě zhasínají světla a za našich životů už se znovu nerozsvítí“. Ale ani on to neřekl veřejně a jeho přesný, i když temný odhad následujícího vývoje vyšel najevo až roku 1925.

Proč tak fatálně špatný odhad? Lidé jsou obecně neúměrně optimističtí, co se vlastních vyhlídek na úspěch a dalších pozitivních událostí týče. Evropa roku 1914 byla zvyklá na mír, který už tou dobou (mimo Balkán) trval přes čtyřicet let, a málokterý Evropan dokázal docenit, jak velký pokrok za tu dobu udělala vojenská technika.

Odborníci ale informace o účinnosti nových zbraní měli, a to přímo z praxe. Relativně krátce předtím, v letech 1904-5, spolu totiž na Dálném východě bojovaly Rusko a Japonsko, a tento konflikt místy nápadně připomínal budoucí zákopovou válku na západní frontě; například takové obléhání a dobývání Port Arthuru se od pozdějších scén z Flander nijak nelišilo. Západní mocnosti měly na bojištích rusko-japonské války svoje pozorovatele, ale generální štáby jako by nevzaly tyto zkušenosti v potaz.

Ze zpětného pohledu si musíte klást otázku, které problémy podceňujeme my. Já si myslím, že jedním z nich je dekarbonizace, do které se teď EU chce tak energicky pustit. I tam totiž máme určité zkušenosti. V roce 2003 sliboval tehdejší spolkový ministr životního prostředí Jürgen Trittin Němcům, že přechod na obnovitelné zdroje energie vyjde jednu domácnost na cenu „jednoho kopečku zmrzliny měsíčně“. Už v roce 2016 bylo patrné, že tu cenu podcenil sedmnáctinásobně.

Tak schválně, na kolik peněz nakonec ten ohlášený Green Deal vyjde?

Cenzura nezajistí důvěru veřejnosti
Třetí a poslední zastavení: když válka opravdu propukla, začaly se státy snažit o co největší kontrolu nad prouděním informací. Jinými slovy, cenzura jako bič. V novinách i ve frontové korespondenci. (rádio ještě neexistovalo). Novinářská činnost byla všelijak omezována a ve státech jako Německo a Rakousko-Uhersko se brzy smrskla na otiskování oficiálních komuniké; cokoliv jiného znamenalo pro redakci problémy.

Podobně jako dnes se cenzoři trochu přepočítali ve své představě, že lidé budou nemastné-neslané úřední zprávy jen tak poslušně konzumovat. Ve Švýcarsku vycházely necenzurované noviny ve francouzštině a v němčině, které se pašovaly do Francie, Německa i rakouských Tyrol; americké noviny, i když přes oceán dorážely se značným zpožděním, sloužily zase Britům. Kdo se k cizím novinám nedostal, šířil aspoň fámy, protože fantazie pracovala.

Tak například po Británii se ještě roku 1914 rozšířila informace, že z Ruska dorazilo milion carských vojáků, kteří mají pomoci s obranou Spojeného království. Na rozdíl od mnoha dalších záhadných kachen se v případě této zprávy podařilo aspoň vystopovat její pravděpodobný původ. Britská vláda si totiž tou dobou objednala v Rusku dvě stě tisíc vajec; někdo ale zaměnil vejce za vojáky a někdo další vynásobil jejich počet pěti, aby dostal hezké, zaokrouhlené číslo.

Co se cenzury týče, poměrně brzy si obyvatelstvo válčících států povšimlo ještě jedné věci. Když v novinách panovalo dlouho nápadné ticho, dost často to znamenalo, že domácí či spojenecká vojska dostala na frontě „nakládačku“. Během několik měsíců se tenhle výklad ustálil a jakákoliv pauza v oficiálním zpravodajství se začala brát jako důkaz porážky určené k ututlání. Přitom někdy se opravdu stalo, že situace na frontě se vyvinula do patu, o kterém nebylo co psát; jenže vlády snažící se manipulovat vlastním obyvatelstvem ztratily důvěru, kterou nahradila částečně oprávněná paranoia. Aby ne, když někde tam, odkud nechodily žádné pořádné zprávy, sloužili rodinní příslušníci.

Dnes naštěstí nemáme válku, ale řekl bych, že v digitálním prostoru nás čeká opakování celého tohoto cyklu. Ať už válečné vlády nebo technologičtí obři, obojí mají velikou moc; ale nemůžou si žádnou silou zajistit důvěru těch dole. Ta se nedá ani koupit, ani vynutit bodákem.

[kenavf]

Ford se také zajímal o politiku, spolupracoval s německými nacisty a hlásil se k antisemitismu ve svých novinách Dearborn Independent. Už ve dvacátých letech sepsal knihu Mezinárodní Žid: Světový problém a financováním pomohl šířit Protokoly sionských mudrců. V Německu založil pobočku Ford Werke AB a dodával německé armádě nákladní vozy a civilistům upravenou verzi modelu T. Hitlerovi posílal každý rok k narozeninám 50 000 dolarů a veškerý výtěžek z prodeje automobilů značky Ford v Německu věnoval NSDAP.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Henry_For ... nému_úsilí

[Alchymista]

Neposlúchal, bude špinený...

[false_flag]

Řekl bych, že v kydání špíny zapoměli na vztah Forda a Stalina..Aby se to vyrovnalo..

[Alchymista]

njn, počestní akcionári IG Farben...

[Alchymista]

https://echo24.cz/a/SjSEV/na-sibiri-nas ... any-i-srst
Na Sibiři našli lvíče z pravěku. Má zachovalé orgány i srst + FOTO v článku

mrzlá mumie jeskynní lvice Uyana. Foto: Předběžná studie jeskynních lvíčat Panthera spelaea (Goldfuss, 1810) z permafrostu na Sibiři

V tajícím permafrostu – věčně zmrzlé půdě – na Sibiři se našlo podle vědců úžasně dobře zachovalé jeskynní lvíče, které žilo před 28 tisíci lety. V samičce nazvané Sparta dokonce ještě mohou být zbytky mateřského mléka, uvedla agentura Reuters s odvoláním na studii zveřejněnou na webu časopisu Quaternary.

Sparta se našla u řeky Semjujeljach v Jakutsku na východní Sibiři před třemi lety. O rok dříve se tu našlo jiné lvíče, pojmenované Boris. Ačkoliv místa nálezů byla vzdálena 15 metrů, obě lvíčata od sebe dělil dlouhý časový úsek. Samec Boris žil přibližně před 43,5 tisíci lety.
Lvíčata stará pouze měsíc či dva našli sběratelé mamutích klů. Ve stejné oblasti se před několika lety našla dvě jiná lvíčata.Jeden z autorů studie Valerij Plotnikov řekl agentuře Reuters, že Sparta byla tak dobře zachovalá, že stále měla srst, vnitřní orgány a kostru. „Sám nález je jedinečný, žádný takový v Jakutsku nebyl,“ řekl. Vědci podle něj doufají, že se ve Spartě zachovaly i zbytky mateřského mléka, což by pomohlo k objasnění, čím se živila matka mláděte.Jeskynní lvi vyhynuli před tisíci lety. Podobné nálezy na rozlehlé Sibiři se dějí s rostoucí pravidelností. Klimatické změny ohřívají Arktidu rychleji než jiné končiny světa, což se projevuje i v tom, že tající permafrost stále častěji vydává dávno skryté poklady.

[Hektor]

By ma zaujimalo či tieto objavy súvisia s klimatickými zmenami ako je vždy zdôrazňované alebo s tým že ich tam ľudia vo zvýšenej miere hľadajú.

[Alchymista]

IMO jedno s druhým s tretím.
1) Oblasť je viac navštevovaná - hľadanie mamutoviny je biznis rastúci tak posledné štvrťstoročie, ako zosilnel tlak na zákaz slonoviny.
2) Hľadači majú mierne vylepšené tyque a sú podrobení istému vzdelávaniu, takže sú o štvrť stupňa pozornejší a všímajú si "zaujímavé a neobvyklé veci" - pretože tie sa dajú speňažiť často ešte lepšie, ako mamutí kel (originálny zub smilodona je údajne asi tak 30-50x cennejší ako mamutovina).
3) Brutálne sa zlepšili komunikačné možnosti - kým pred desaťročím mohol hľadač objav konzultovať maximálne tak s iným lovcom, a s náčelníkom (jedno akým) tak o dva mesiace, keď sa vrátil s výpravy, dnes nález konzultuje s náčelníkom skoro ihneď a večer môže mať na linke kľudne "spriazneného" profesora z Petrohradu.
4) Jazda opačným smerom - "Beriozovského mamuta" našli v auguste roku 1900, výprava vyrazila z Petrohradu v máji 1901 a v septembri 1901 bola na mieste... Mamutíča Dima bolo najdené v roku 1977 a o tri dni už bolo vykopané - ale vďaka "organizácii" sa do mrazáku dostalo až o desať dní... Dnes už majú miestni pomerne jasné predstavy, čo treba urobiť, aby bola ich odmena čo najlepšia. A možnosti dopravy sú podstatne lepšie, zvlášť v prípade takýchto "maličkým" nálezov, kde skutočne stačí príručné vybavenie.

[zmiri]

Oddelené a presunuté z debaty o ukrajine

Nechci řešit ty ukrajinský nesmysly, jak jsou nejstarší národ apod. Ale samostatný stát na území ukrajiny existoval. Třeba Kyjevská rus. A neposmíval by jsem se, že to bylo jenom knížetství. Srovnejte třeba v tý době český stát, jeho velikost a kdy jsme byli království a kdy knížetství, na rozloze nezáleželo.

Problém je historická kontinuita ako štátnych štruktúr, tak hlavne populácie na danom území. Tatársky/mongolský vpád na Kijevskú Rus bol skutočne zničujúci. Nejaký cestovateľ uvádzal, že putovali štrnásť? dní krajinou, denne prechádzali cez vypálené dediny, ale nestretli "jediného živého človeka"... Trvalo nejakých päť storočí, kým sa s tým populácia vyrovnala populačne - a evidentne potrvá ešte dlhšie, kým sa s tým vyrovná kultúrne/civilizačne/mentálne.

nine_mike: Jen jsem reagoval na tvrzení, že ukrajina nikdy nebyla samostatným státem. Jasně, kyjevská rus není ukrajina, není tam přímá návaznost. Každopádně na území dnešní ukrajiny (ne ve stejných hranicích) kdysi vznikl státní celek se vším všudy, který položil základ pozdějšímu rusku. To se nedá okecat. Akorát se mezitím zcela změnilo místní osídlení, souvislost je hlavně zeměpisná. Ale to se jistým způsobem dá tvrdit i o čechách, třeba v 9. stol. Za těch víc jak 1000 let se tu taky dost změnilo osídlení

[nine_mike]

zmiri: Tak okecať sa to nedá, ale tá súvislosť je tam asi taká ako keby sme si my na Slovensku začali honkať egá na tom že na území dnešného Slovenska vznikol kedysi štát, ktorý položil základ neskoršiemu Maďarsku. Ukrajina skutočne bola samostatným štátom od augusta 1991 kedy vyhlásila na území Ukrajinskej SSR neplatnosť Ústavy ZSSR a všetkých jeho zákonov, nariadení a medzinárodných dohôd. Potom 14. septembra 1991 znovu vyhlásila platnosť Ústavy ZSSR a všetkých jeho zákonov, nariadení a medzinárodných dohôd na svojom území, pretože si ukrajinskí soudruzi uvedomili, že tým vyhlásili za neplatné aj pripojenie Krymskej oblasti k Ukrajinskej SSR v 1954. V decembri 1991, potom ako si odhlasovali zákon o zrušení občianstva RSFSR pre obyvateľov Krymu a jeho pripojení k Ukrajinskej SSR, znovu vyhlásila neplatnosť Ústavy ZSSR a všetkých jeho zákonov, nariadení a medzinárodných dohôd a vyhlásila sa za nezávislú ukrajinu. Fakticky nezávislosť ukrajiny trvala tak cca desaťročie, potom prišiel program východného partnerstva EÚ (už to bolo praktickým narušením princípov neutrality ku ktorým sa ukrajina ako aj Rusko a západ neoficiálne zaviazali v Budapeštianskom memorande).

[palo satko]

V čase mongolskeho vpadu štatny utvar kyjevska Rus neeexistoval akyjevsky vladca mal formalny titul velkoknieža. Rusko bolo rozdelene na kniežatstva a slobodne mesta, ktore medzi sebou bojovali, alebo vytvarali spojenectva podla potreby. Preto aj Mongoli dobijali ruske kniežatstva postupne niekolko rokov, napr. Kyjev až temer nakoniec v zime 1240 (potom ešte Halič) a niektore napr. Novgorod nedobili ale stačilo Batuovi vazalstvo Alexandra Nevskeho.
Je otazne, či by centralna vlada dokazala vzdorovat Mongolom. Dost pochybujem, lebo Mongoli boli vtedy vojaci z "ineho sveta". Niečo ako Zborna kamanda. Dalo sa ich porazit, ale nie poražat.

[riho]

Čo sa týka starovekej arménie, tak si treba uvedomiť aká jej časť bola na území súčasného Turecka a kde sa nachádza teraz. Proste to síce nie je bežné, ale stáva sa to. Lenže ani mongolská invázia, ktorá prakticky dorazila Kyjevskú Rus a donútila obyvateľstvo stiahnuť sa na sever, pričom metropolita kyjevský sa presunul do Vladimiru, nebola bežná situácia. Zakladateľ Moskovského kniežatstva a aj prvý cár boli priamymi potomkami Rurika a teda po duchovnej, tak aj svetskej línii je možné moderné Rusko považovať za následníka Kyjevskej Rusi.

P.S.: Palo, posledný tvoj odsek je excelentný.

[zmiri]

nine_mike: taky píšu na území ukrajiny. A že není přímá souvislost zmiňuju taky. A že ty pohádky o ukr pranárodu jsou nesmysly, jsem psal hned v prvním příspěvku. Ale na druhou stranu, kořeny ruska opravdu začínají někde těchto končinách
Palo satko: Nedělej z mongolů ramby. V evropě si neškrtli. A na druhou stranu, evropští rytíři by si asi neškrtli u nich ve stepi. Armáda, vojenství a taktika vycházeli z mnoha faktorů. Mongolové byli přizpůsobený oblasti, kde působili a byli dominantní. Třeba ty evropští rytíři byli zase přizpůsobeni podmínkám v evropě (i zde to není stejné) a v evropě byli dominantní....

[Alchymista]

Mongoli by vtedajších europskych rytierov rozsekali - najmenej dvakrát to aj predviedli.
V roku 1241 mongoli doslova zmasakrovali v Poľsku v roku 1241 vojská poľského Henricha Pobožného (chvíľu obliehali aj Olomouc), a v Uhorsku rozsekali vojská Belu IV. Ďalej nepokračovali, páč Batuchán odišiel na zasedanie, páč v roku 1241 umrel veľkochán Ogodaj.

Mongolské "oddiely jazdcov hĺbkového prieskumu" už okolo roku 1238-1240 prenikali až do Francúzska - údajne sa dostali až do Normandie a Gaskoňska?, a niekam k Biskajskému zálivu...

[zmiri]

Co tak debatu o mongolech přesunout třeba do historie, co nás neučili? Odpovím tam

[Alchymista]

https://echo24.cz/a/Swd37/tajne-dokumen ... oslovenska
Tajné dokumenty USA: Jak Rusové jednali s Američany o okupaci Československa

Dvacátého srpna 1968 ve 20.15 hod. washingtonského času přijímá americký prezident L. B. Johnson sovětského velvyslance Anatolije Dobrynina. Ten s ním nejdřív tlachá o nedůležitých věcech, třeba o tom, kdy se prezident zase vrátí na svůj ranč. Náhle si Dobrynin jakoby vzpomene: „A teď, pane, prezidente, mám naléhavou instrukci od své vlády, abych vás informoval o vážné záležitosti. Přečtu to.“ Také tato sovětská lež má krátké nohy: vláda Československé socialistické republiky se prý „obrátila na spojenecké státy včetně Sovětského svazu se žádostí o poskytnutí přímé pomoci včetně pomoci vojenských sil“. Tyto kroky jsou údajně „plně diktovány zájmem o posílení míru“. Překvapený Johnson řekne: „Rád bych si to vzal a přečetl a prostudoval a velmi oceňuji, že jste mi to přinesl, podívám se na to ráno s ministrem Ruskem a ozveme se vám.“

Slova „podívám se na to ráno“ dala název celé knize, jejíž podtitul zní Pražské jaro 1968 v tajných dokumentech ministerstva zahraničí USA. Tato publikace přináší výběr a český překlad 37 textů z prosince 1967 až září 1968, které se cele nebo převážně týkají politického vývoje Československa v té době a jeho zahraničních souvislostí. Překlad z anglickojazyčných originálů pořídil a komentuje novinář a diplomat Tomáš Smetánka.
Čteme tu bystré analýzy i nenaplněné spekulace, například v telegramu z velvyslanectví USA z 2. prosince 1967 už se správně předpovídá výměna „Novotného v prezidentském úřadě stárnoucím generálem Svobodou“, místo Dubčekova mocenského vzestupu však Američané vyslovují mylnou prognózu o převzetí funkce prvního tajemníka ÚV KSČ „tajemníkem Kolderem“. A dodávají: „Spisovatelé zatím zůstávají potichu.“ Atd.

Absurdnost sovětské lži o invazi na žádost československé vlády je umocněna kontextem, v němž zazněla. V amerických dokumentech je schůzka Johnsona s Dobryninem zaznamenána takto:

Prezident zahájil schůzku otázkou, jak se má velvyslanec Dobrynin a předseda sovětské vlády pan Kosygin. Pak sdělil, že předchozí vever na ranči viděl barevný film a že byl moc dobrý. Byl to film pořízený v Glassboro, když se prezident setkal s Kosyginem.

Pan Dobrynin řekl, že by ho byl rád viděl, a prezident mu řekl, že to bylo pěkné od Kosygina i od něho. Prezident řekl, že bylo zvlášť dobré, když mluvil k lidem, kteří se shromáždili před domem.

Pan Dobrynin řekl, že to asi byli studenti. Prezident odpověděl: „A vy jste si mohl myslet, že to byl…“ Pan Rostow, prezidentův bezpečnostní poradce, do toho vstoupil: „Agitátor.“

Prezident řekl: „No, mohl jste si myslet, že by to mohl být okresní soudce z New Jersey, prezident Spojených států nebo kdokoli.“ Pan Dobrynin se těmto prezidentovým slovům zasmál. Prezident dodal, že to bylo plné barev, protože děti měly červené, modré a zelené oblečení – různé barvy. Pan Dobrynin se zeptal prezidenta, jestli někdy viděl Pochod mládeže (nebyl si jist názvem), a řekl, že to byla skvělá podívaná, hodně barevná, a spousta lidí. Řekl, že bylo zajímavé to vidět.

Prezident sdělil Waltu Rostowovi, že ministr zahraničí Dean Rusk bude v devět hodin v televizi a že by to měl vidět.

Prezident pravil, že se přijel dát ostříhat, protože na ranči nemá holiče, a nato se pan Dobrynin zeptal: „Proč ne?“ Oba se zasmáli. Pan Dobrynin se pak prezidenta zeptal, jestli bude na ranči dlouho. Prezident mu předtím řekl, že ráno odjíždí na ranč. Odpověděl, že tam zůstane, jestli nezemře prezident Eisenhower. Řekl, že by tu musel být druhý a možná třetí den – je to šestidenní záležitost. Pátý den ho ale odvezou do Kansasu, a on, prezident, neví, jestli tam pojede, nebo ne. Prezident řekl, že prezident Eisenhower měl ten den další infarkt.

Pan Dobrynin řekl: „Má pořád silné srdce, když po tolika infarktech pořád žije. To je neuvěřitelné.“ Prezident sdělil panu Dobryninovi, že on, prezident, měl jeden infarkt a málem to nepřežil. Řekl, že mu tlak najednou klesl na nulu a že ho odpočítali. Řekl, že si mysleli, že je po něm.

Pan Dobrynin řekl: „To je hodně nebezpečné… dřív se dával nějaký stimulant nebo něco. Jinak se nedalo dělat nic. Nebyly operace, nic konkrétního. Nedalo se nic dělat – zvlášť v takovém věku. A dnes, i v naší zemi, dnes máme velice dobré chirurgy – ale … až doteď nebyla ani jedna operace.“

Prezident řekl, že otevře úplně nové, jiné a komplexní problémy.

Pan Dobrynin řekl: „O to jde.“

Prezident pak panu Dobryninovi nabídl fresku, dietní nápoj citrusové chuti, a zeptal se ho, jestli ji někdy pil. Pan Dobrynin řekl: „Ne, je to silné?“

Prezident mu řekl, že neobsahuje žádný alkohol, nemá žádné kalorie, a pan Dobrynin chtěl vědět, jak to udělal. Prezident řekl, že musí shodit nějaká kila a že už zhubl o tři nebo čtyři.

Pan Dobrynin dále řekl: „A teď, pane prezidente, mám naléhavou instrukci od své vlády, abych vás informoval o vážné záležitosti. Přečtu to.“ Prezident ho požádal, aby četl trochu hlasitěji, protože trochu hůř slyší, ale nechce si brát naslouchátko. Pan Dobrynin pokračoval: „Kosygin mě osobně požádal, abych vás navštívil a řekl vám jménem své vlády následující. Přečtu to, co vám mám sdělit.‚Vláda Sovětského svazu pokládá za nezbytné Vás osobně, pane prezidente Johnsone, informovat o následujícím. V souvislosti s dalším zhoršením situace, které způsobilo spiknutí vnějších a vnitřních sil agrese proti existujícímu společenskému řádu v Československu a proti státnosti založené ústavou této země, se vláda Československé socialistické republiky obrátila na spojenecké státy včetně Sovětského svazu se žádostí o poskytnutí přímé pomoci včetně pomoci vojenských sil. Sovětská vláda opakovaně konstatovala, že události v Československu a okolí se dotýkají životních zájmů Sovětského svazu a řady dalších států, spojených příslušnými smluvními závazky, a že ohrožení socialistického řádu v Československu představuje zároveň ohrožení základů evropského míru a světové bezpečnosti. S ohledem na to sovětská vláda a vlády spojeneckých zemí společně rozhodly, že vyhoví žádosti vlády Československé socialistické republiky a poskytnou nezbytnou pomoc československému lidu. V souladu s tím sovětské vojenské jednotky dostaly rozkazy ke vstupu na území Československa. Samozřejmě budou z území Československé socialistické republiky bez prodlení staženy, jakmile bude současná hrozba bezpečnosti odstraněna a dojdou k závěru, že další přítomnost spojeneckých jednotek už není potřebná. Přejeme si, aby prezident Johnson věděl, že naše kroky, které podnikáme na žádost československé vlády, jsou plně diktovány zájmem o posílení míru a že nijak nezasahují do státních zájmů Spojených států nebo kteréhokoli jiného státu. Vycházíme z faktu, že současné události by neměly poškodit sovětsko-americké vztahy, jejichž rozvoji sovětská vláda stejně jako dříve přikládá velký význam. Tohle jsem vám měl říci.‘

Prezident řekl: „Rád bych si to vzal a přečetl a prostudoval a velmi oceňuji, že jste mi to přinesl, podívám se na to ráno s ministrem Ruskem a ozveme se vám.“

Pan Dobrynin prezidentovi poděkoval.

Prezident se pak zeptal, jestli je to v angličtině, a pan Dobrynin řekl, že ne, ale že mu to může říci později, kdyby chtěl. Prezident řekl, že, upřímně řečeno, tu a tam mu uniklo nějaké slovo. Zeptal se pana Rostowa, jak by to shrnul, a pan Rostow řekl: „Jak tomu rozumím, sovětská vláda vás, pane prezidente, informuje, že spolu s dalšími státy přijala kolektivní rozhodnutí na žádost československé vlády vyslat do Československa vojenské síly kvůli ohrožení, které popsala česká vláda; že ty síly zůstanou, dokud ohrožení české vlády nepomine, a pak budou staženy. Sovětská vláda doufá, že to nenaruší americko-sovětské vztahy a že to nijak neohrožuje Spojené státy nebo zájem míru v Evropě. Vlastně se konstatuje, že ty kroky mají stabilizovat mír v Evropě.“

Prezident odpověděl: „Náš postoj k problému, který existuje v Československu, je takový, jak ho prezentoval ministr Rusk, a já věřím, že rozumíte, že postoj, který vám podrobně vysvětlil, je taky můj postoj a postoj naší vlády a je to čestný a absolutně správný postoj, který jsme zaujali. Ačkoli jsem viděl spoustu jiných interpretací a předpovědí a odhadů, ministr Rusk vás na můj pokyn pozval a řekl vám otevřeně a čestně, a díval se vám při tom do očí, jaký je náš postoj, a můžete se na to spolehnout. Rozhovor mezi vámi a ministrem Ruskem jsem neslyšel, ale mám v něj takovou důvěru, že vím, že vám sdělil to, o co jsem ho požádal, a nechci, aby o našem postoji byla jakákoli pochybnost.“

Pan Dobrynin řekl: „Ne. To je sdělení od vás. Vím, co jste mu uložil, aby řekl, a je to velmi jasné.“ Prezident se zeptal pana Dobrynina, co se stalo ve věci jeho oznámení, totiž společného americko-sovětského oznámení o plánované Johnsonově návštěvě v SSSR, a on řekl, že ještě nic nevědí.

Prezident pokračoval: „Podívejte, já mám všechny tyhle problémy kvůli všem těm lidem, s kterými musím napřed promluvit. Myslel jsem si, že je budu mít u snídaně v osm hodin, že od osmi do deseti společně posnídáme a já to provedu, aby pak nevykřikovali, že jsem jim nedal žádné informace.“

Pan Rostow řekl, že to byla naše dohoda, že společné oznámení bude zítra v deset hodin.

Prezident pokračoval: „Změnily se čtyři věci. V 10.00 se musím sejít a promluvit s různými lidmi – budou všichni ve stejné místnosti v deset hodin –, ale v 10.00 Sovětský svaz řekne toto a my řekneme toto. A z oznámení, která jsem dostal, jsem pochopil, že – myslím, jak jste to vyjádřil, když jsem včera večer vystoupil z letadla v Detroitu – sdělují, že je to přijatelné, nebo že v Moskvě nejsou námitky, jestli si to americká strana přeje – jestli si to americká strana přeje – a oznámí v nejbližší době – to nevím, co znamená –, v nejbližší době nadcházející návštěvu. A ty formulace, co navrhovali, chápu, že vy a ministr Rusk jste to trochu upravili, jenom maličkost, ve stejné věci.“

Pan Dobrynin odpověděl: „Ano, ale, víte, pane prezidente, někdy když uděláte… zdá se mi, že text, který mi dal ministr včera o půlnoci, že tam vlastně není rozdíl. Otázka ale je, jestli Spojené státy, nebo prezident Spojených států, pan Johnson, si přejí pokračovat…“

Prezident řekl: „Navrhujeme oznámit to v 10.00 našeho času a co je tam za čas – v 6.00 jejich času. Podívejte, když už jsme u toho, chtěl bych dát vědět na jedno dvě místa, víte. A abych jim dal vědět, musím dostat lidi 35 mil do Washingtonu. A myslel jsem si, že to udělám u snídaně a že při snídani jim řeknu: Tohle bude oznámeno, až dosnídáme.“

Pan Rostow poznamenal, že jsou dvě otázky, které bude muset prezidium vyřešit. „Prezidentův návrh byl, vznesl dotaz – jestli půjdou věci rychleji, když přijmeme vaši formulaci. Ale myslím, že máte dvě věci, které se musí rozhodnout výš: jednak přesný čas oznámení, jednak přesná formulace. Takže nějaké ověření, musí se ověřit ten čas s Moskvou, pane prezidente.“ Pan Dobrynin řekl: „Tak já se budu snažit, pane prezidente, dát vám vědět zítra ráno.“

Prezident mu řekl, že nemusí spěchat, aby to zařídil, jak nejlíp umí. Prezident se pak obrátil na pana Rostowa a řekl, že by měli dopít, co mají nalito – je mu to jedno, ale jenom nechce, aby si mysleli, že tam u nich jsou všichni opilí. Prezident pokračoval, že pan Rayburn říkával, že si nikdy nedá drink, než sněmovna skončí odpolední jednání, protože kdyby měli velký spor nebo něco a vyvolávala se jména a on musel vstát ze židle, je si jistý, že by klopýtl a někdo by řekl, že je zase opilý. Všichni se zasmáli a prezident se zeptal, jestli pan Dobrynin zná pana Rayburna, a on řekl, že ano, už dlouho.

Prezident řekl, že pan Rayburn a jeho otec seděli vedle sebe jako poslanci, ještě než se prezident narodil.

Pan Dobrynin řekl: „To bylo v Texasu? Aha, teď to chápu.“

Prezident pokračoval: „Starý Kapitol, který tam stál, byl původní Kapitol, zničený, když jsme byli republika. Víte, my jsme byli republika, nezávislý stát, než jsme vstoupili do Unie v roce 1845. Vybojovali jsme si nezávislost na Mexiku v roce 1836 a od roku 1836 do 1845, devět let, jsme byli nezávislá republika.“

Pan Dobrynin se zeptal, proč se Texasu říká „Osamělá hvězda“.

Prezident vysvětlil, že jde o vlajku – že jsme měli vlajku s osamělou hvězdou a že jsme byli známí jako Stát osamělé hvězdy.

Pan Dobrynin řekl: „Znal jste píseň Žlutá růže z Texasu?“

Prezident řekl: „Ano, to bylo za občanské války. Dobrý velitel, Hoodova brigáda. Můj dědeček tam patřil, šli do boje s vlajícím praporem a hoši zpívali Žlutou růži z Texasu. To je dobrá pochodová píseň. To vás nabudí a drží vás to.“