Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí potvrdil závěry obecných soudu, které dále rozvedl. „Odvolací soud vycházel při aplikaci § 619 odst. 2 o. z. ze zjištění, že žalobkyně je významnou fakultní nemocnicí, prestižním pracovištěm se samostatným oddělením péče o samoplátce, k tomu školeným zaměstnaneckým aparátem s dlouholetými zkušenostmi, o čemž svědčí i zpracovaná vnitřní směrnice, formuláře a další standardizované postupy a že podle její vnitřní směrnice je žalobkyni smlouvou o poskytování zdravotní péče (ve znění formuláře v příloze) udělován souhlas, aby si při dohledání dlužníků zjišťovala osobní údaje vedené o samoplátcích cizineckou policií,“ uvádí soud v odůvodnění.
Rozsudek, který byl zveřejněn 31. ledna 2024, je zde.
Smlouvu o léčení nepodepsal pacient, ale lékař
„Z těchto poznatků pak odvolací soud dovodil, že při svých znalostech a zkušenostech měla žalobkyně v souladu se souhlasem, který pacienti udělovali ve smlouvě, zjišťovat údaje potřebné k uplatnění pohledávky přímo u cizinecké policie a mohla je tak zjistit kdykoli poté, co se jí nepodařilo kontaktovat pacientku na známých adresách, bez potřeby jakékoliv součinnosti ze strany žalovaného (lékaře). Stačilo, aby postupovala v souladu s vlastní vnitřní směrnicí,“ shrnuje argumenty odvolacího soudu Nejvyšší soud.
K tomu soud dále poznamenal: „Nadto bylo zjištěno, že smlouva o poskytování zdravotní péče byla uzavřena v rozporu s vnitřní směrnicí nikoli s osobou, které má být péče poskytnuta, nýbrž byla podepsána žalovaným bez zjištěného jednatelského oprávnění, resp. alespoň jednoznačného ověření, že právě on za náklady zdravotní péče spoluodpovídá,“ uvádí Nejvyšší soud k faktu, že nemocnice uzavřela smlouvu o léčení s lékařem, nikoli s pacientkou ze Sýrie.
Podle odvolacího soudu nemocnice hrubě podcenila svoji vlastní zkušenost: „Při svých zkušenostech (se zahraničními samoplátci, pro které si zavedla vnitřní předpis) měli pracovníci žalobkyně již při uzavírání smlouvy zjistit, jakým způsobem, resp. jakou osobou bude péče o pacientku v případě potřeby (při nedostatečnosti složené zálohy) uhrazena,“ stojí v rozhodnutí.
Motol tvrdí jiná zjištění a závěry
Nemocnice, která se dovolávala zrušení rozsudků obecných soudů, však tvrdila odlišná zjištění i závěry. „Tak zejména vychází z toho, že standardem a zcela dostačující v její dlouholeté praxi jsou dotazy na Ministerstvo vnitra a dotaz na cizineckou policii se zvažoval teprve v případě sdělení, že osoba pobyt měla. Na jiném místě uvádí, že dotaz na cizineckou policii bylo obvyklé činit až před upuštěním od vymáhání,“ shrnuje Nejvyšší soud.
Podle odůvodnění se nemocnice v Motole „důvodně spoléhala na sdělení Ministerstva vnitra, z něhož podle ní vyplývá, že pacientka neprošla cizineckým informačním systémem“. „Pak nelze přehlédnout nejen význam informace, že paní S. D. není (nikoliv že nebyla) v cizineckém informačním systému hlášena k pobytu, ale zejména též skutečnost, že sdělení obsahuje údaj o domovské adrese jmenované v Sýrii, což by mělo přinejmenším vyvolat pochybnosti, zda cizineckým informačním systémem neprošla,“ uvádí k tomu Nejvyšší soud.
Nemocnice měla a mohla právo uplatnit včas
Jak ovšem vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sama nemocnice si nebyla zcela jistá, za kým vlastně jde pohledávka za léčení, zda za Syřankou nebo lékařem, který ji k léčení pozval. Podle Nejvyššího soudu nemocnice v Motole pomíjí závěry odvolacího soudu, podle nichž si „podle svých vnitřních pravidel měla potřebné informace začít opatřovat cestou dotazu na cizineckou policii již mnohem dříve, a přehlíží argument odvolacího soudu, že pochybnosti o existenci pohledávky vůči žalovanému z obsahu sdělení ze dne 6. 11. 2019 zjevně neměla, jestliže jej již na základě těchto informací k úhradě pohledávky vyzvala“.
Odvolací soud však při rozhodování postupoval v souladu s rozhodovací praxí a judikaturou Nejvyššího soudu. Tak došel k závěru, že nemocnice svoje právo promrhala, když se o něj začala brát pozdě, až došlo k promlčení.
Při uplatnění péče, kterou lze po osobě v postavení žalobkyně coby významné fakultní nemocnice se samostatným oddělením péče o samoplátce, se školeným a zkušeným zaměstnaneckým aparátem a se standardizovanými postupy, požadovat, žalobkyně měla a mohla údaje potřebné k uplatnění práva zjistit již poté, co se jí nepodařilo kontaktovat pacientku na známých adresách, potvrdil závěry obecných soudu Nejvyšší soud.
