Tiše a bez jakékoliv pozornosti médií se kolem nás „proplížilo“ třiaosmdesáté výročí devátého února 1943. Dne, považovaného za začátek tak zvaného Volyňského masakru. Co to bylo a proč se o něm nepíše? Na pozadí dlouhodobě budovaného hrdinského narativu současné Ukrajiny to totiž není příliš populární. Přesto, nebo možná právě proto je dobré si podobné historické skutečnosti připomínat. Stejně jako je třeba si neustále připomínat holocaust, Osvětim, vypálení a vyvraždění českých Lidic a francouzské vesnice Oradour-sur-Glane. Nebo vietnamské vesnice My Lay. Je třeba si připomínat, jaké hrůzy mohou rozpoutat propagandou zpitomělí lidé, kteří se ocitnou v zajetí představ o vlastní nadřazenosti, nedotknutelnosti a beztrestnosti. Jedině tak se můžeme vyhnout jejich opakování.
Volyňský masakr nebyl jenom nějaká nahodilá válečná událost. V letech 1943 až 1944 došlo na území Volyně a částečně i východní Galicie k masivní kampani za vyhlazení zde žijícího neukrajinského, především polského obyvatelstva. Byla to cílená, nacionalistickou ideologií rozpoutaná etnická čistka. Jejími iniciátory a organizátory byly ukrajinské nacionalistické skupiny, zejména struktury tzv. Ukrajinské povstalecké armády (UPA), vojenské frakce Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), v níž měla hlavní slovo frakce OUN-B (pojmenovaná po Stepanu Banderovi). Tyto organizace v té době tvrdě prosazovaly myšlenku „etnicky čisté“ Ukrajiny. Logika byla jednoduchá: pokud budou ukrajinská území bez Poláků, nebudou žádné nároky na jejich návrat Polsku.
V obou zmíněných oblastech žili vedle sebe bez větších konfliktů desítky a desítky let Ukrajinci, Židé, Češi a další národnosti. V meziválečném období byla Volyň “zapomenutou” součástí Polska, v níž se postupně hromadily neřešené spory a sociální a národnostní konflikty. S příchodem Němců zmizela polská státní moc a s ní i omezující zákony. Díky aktivní podpoře německých okupantů, zejména významnému podílu UPA a OUN na „konečném řešení židovské otázky“, získali ukrajinští nacionalisté od nových pánů pro své plány de facto volné ruce. A také pocit absolutní beztrestnosti.
Proč se v souvislosti s Volyní hovoří o „masakru“? Protože útoky na pokojné civilní obyvatelstvo byly prováděny cílevědomě, podle pečlivě připravených plánů. Docházelo k nim překvapivě, často v noci nebo za úsvitu, vražedná komanda postupovala podle předem nachystaných seznamů vesnic. Byly systematicky zabíjeny celé rodiny, včetně žen, malých dětí a starých lidí, jejich domy byly vypalovány, ranění byli dobíjeni a přeživší pronásledováni.
Útočníci používaly k mučení a vraždění obětí nejen střelné zbraně, ale také sekery, kladiva, vidle, motyky, pily a nože. Děsivým účelem těchto útoků bylo vymazat z existence celé národnostní skupiny. Přesné počty obětí jsou stále předmětem diskusí, ale odhady se pohybují od padesáti do více než sto tisíc zabitých Poláků a zástupců dalších národností. Včetně Ukrajinců, kteří se odmítli podílet na vraždách, nebo se snažili pomoci dlouholetým sousedům.
V roce 2016 polský Sejm oficiálně uznal Volyňský masakr za genocidu polského národa. A v roce 2025 se toto téma opět dostalo do popředí. Začaly totiž exhumace masových hrobů, mimo jiné v oblasti bývalé vesnice Puzhnyky v Ternopilské oblasti. Tato rána není v Polsku ani zdaleka zahojená a polský národ si nese v historické paměti vzpomínku na nemilosrdné řádění šílenců, poblázněných nacionalistickou propagandou, které za sebou zanechalo tisíce hromadných hrobů, vylidněné a vypálené vesnice, zmizelé rodiny i vzpomínky na mrtvá dětská tělíčka, připoutaná ostnatým drátem k telegrafním sloupům. A také hořkost z chybějící pokory a přiznání historické viny ze strany současných pánů Ukrajiny.
Jak známo, historie má tendenci se opakovat. Tentokrát by se nově probuzené nacionalistické poblouznění ale nemuselo omezit jen na území Ukrajiny. Na povrch vyplouvají informace o podílu ukrajinských tajných služeb na mnoha „záhadných“ událostech napříč Evropou, například o ukrajinské stopě ve zničení plynovodu Nord Stream, nebo informace z amerických médií, že se místním zpravodajským službám podařilo zabránit akci ukrajinských radikálů, kteří plánovali narušení zahajovacího ceremoniálu hlavní sportovní události USA, Superbowlu 2026. Pro nás by měla být varováním například organizovaná účast ukrajinských utečenců na poslední akci tzv. Miliónu chvilek pro demokracii, údajně svolané na podporu Petra Pavla.
Je nejvyšší čas se zamyslet také nad tím, proč Zelenského vláda umožnila v posledních několika měsících faktický útěk ze země desítkám tisíc mladých mužů, kteří sice budou chybět na rusko-ukrajinském bojišti, při vhodné organizaci se však mohou stát významnými nátlakovými skupinami v zemích, kam budou nasměrováni. A to jak politickými, tak silovými. Může se tak velmi snadno stát, že by nás naše benevolentní a bezbřehá dobročinnost mohla přijít daleko dráž, než jsme si dnes ochotni byť jen připustit.
