Historie, kterou nás neučili...

[Alchymista_B]

https://casopisargument.cz/67966
Československo na rozcestí: Chyby, které vedly k osudovému roku 1938

[palo satko]

Svet v roku 2000 pred Kristom

[hans]

Mno, miluju mapy, ale tahle má - přinejmenším ve východní Asii - několik hrubých chyb.

[bacil]

Beztak je zajímavé jak rychle se lidstvo rozšířilo když má být staré několik milionů let?

[kenavf]

Že sľubovanie o nerozširovaní nebolo "len medz štyrmi očami" ale bolo diskutovaným bodom na poradách a konferenciách.

The British memorandum specifically quotes Genscher as saying “that when he talked about not wanting to extend NATO that applied to other states beside the GDR. The Russians must have some assurance that if, for example, the Polish Government left the Warsaw Pact one day, they would not join NATO the next.” Genscher and Hurd were saying the same to their Soviet counterpart Eduard Shevardnadze, and to James Baker.[8]

Source
Documents on British Policy Overseas, series III, volume VII: German Unification, 1989-1990. (Foreign and Commonwealth Office. Documents on British Policy Overseas, edited by Patrick Salmon, Keith Hamilton, and Stephen Twigge, Oxford and New York, Routledge 2010). pp. 261-264

Britské memorandum konkrétne cituje Genschera, ktorý povedal, "že keď hovoril o tom, že nechce rozširovať NATO, platilo to aj o ďalšie štáty okrem NDR. Rusi musia mať určitú istotu, že ak by napríklad poľská vláda jedného dňa opustila Varšavskú zmluvu, na druhý deň by do NATO nevstúpili." Genscher a Hurd hovorili to isté svojmu sovietskemu náprotivku Eduardovi Ševardnadzemu a Jamesovi Bakerovi.[8]

Zdroj
Dokumenty o britskej politike v zámorí, séria III, zväzok VII: Zjednotenie Nemecka, 1989-1990. (Foreign and Commonwealth Office. Documents on British Policy Overseas, edited by Patrick Salmon, Keith Hamilton, and Stephen Twigge, Oxford and New York, Routledge 2010). 261-264

Takže diskutované bolo, ale realizácii sa vyhli.
https://nsarchive.gwu.edu/document/1611 ... bonn#_edn8

[zmiri]

Diskutuje se kde co. Důležitý je, co se pak realizuje. A žádný závazek směrem k SSSR nebyl přijatý. Navíc by skončil s koncem SSSR. RF by se netýkal....

[Skeptik]

RF je nástupnickým státem SSSR.
Formálně přijat nebyl, ale ve slušné společnosti se dodržuje i veřejný příslib.

Pozn. Vymahatelnost veřejného příslibu je v mezinárodních vztazích stejná jako vymahatelnost smlouvy ... zvláště je-li jednostranná. Vy stáhnete vojska a nebudete bránit sjednocení Německa (vykonáno), a my nebudeme rozšiřovat NATO (příslib).

[zmiri]

V jaké slušné společnosti? Platnost mezinárodní smlouvy je jen a pouze do doby, kdy jsi schopen si plnění vynutit. Tečka. Ostatní je propaganda a představy naivek. A třeba smlouva s Finskem zanikla se SSSR. A tady ani žádná smlouva nebyla. Takže co že se mělo dodržovat?

[Skeptik]

V jaké slušné společnosti?

To je taková, kde se dodržují dohody.
Kupodivu na přelomu 80-tých a 90-tých let taková společnost v SSSR existovala. Nedodržet dohodu bylo stejné, jako nezaplatit dluh z karet ... vlastní opakovaná zkušenost. Na "Západě" to bohužel platilo naposledy před WWI.

Platnost mezinárodní smlouvy je jen a pouze do doby, kdy jsi schopen si plnění vynutit.

A kdyby Rusko s USA podepsalo mezinárodní smlouvu, co by to změnilo?
Vojáky z východní Evropy SSSR stáhlo, sjednocení Německa proběhlo, tak jak by si platnost jakékoli smlouvy mohli vynutit?
SVO je prakticky jediná šance.

[kenavf]

Diskutuje se kde co. Důležitý je, co se pak realizuje. A žádný závazek směrem k SSSR nebyl přijatý. Navíc by skončil s koncem SSSR. RF by se netýkal....

Mne to už pripomína debatu s Dzinom.

Opakujem, tu nikto nerozporuje že nebola podpísaná medzinárodná dohoda.

Tu je to o tom že, KoZa popiera že boli diskusie o tom že sa NATO nebude rozširovať smerom na východ.
A toto je jeden z dokladov že také témy sa preberali a mali svoju váhu. Lenže KoZa to vtedy odignorovalo a teraz už to aj popiera. Či si bol vtedy ZSSR a následne Rusko schopný niečo vynútiť je irelevantné. Kedysi aj ten ústny príslub mal svoju váhu. Teraz je vidno, napríklad Minské dohody, že zmluva s KoZa nemá cenu ani papiera na ktorom je napísaná.
A tak Putin zmenil prístup a vyhodnotil že bude musieť začať SVO lebo inak by to mohlo byť pre Rusko, neskôr za pár rokov, podstatne "drahšie".

[palo satko]

Zomrel Erich von Däniken, preto patri sem, lebo o jeho dielach sa tiež neučí. Mal som 13 rokov a ešte som musel chodiť do kostola. A tak som sedel v kute na chore a zakial ostatni nabožne počuvali o obetovani sa našho Pana Ježiša Krista, ja jediny som vedel, že Ježiš bol kozmonaut.
https://kultura.pravda.sk/kniha/clanok/ ... ove_spravy

[hans]

Když jsem chodil do školy, tak se na druhém stupni ZŠ učilo o Ludvíku Součkovi (Tušení stínu, Tušení souvislosti). To není od Dänikena tak daleko. (A Souček v učebnici literatury mě teda dost udivil).

[palo satko]

Na Součka mi nesahaj!!! Jeho poviedka Zajem Galaxie je užasna https://webshare.cz/#/file/CRDHp7VT1i/s ... ie-rtf-txt

[Grif]

Součka bych rozlišil na beletrii a knihy faktů.(ať už jsou ty fakta jakákoliv).O Součkovi se říkalo,že měl ve své době nejrozsáhlejší archiv různých zajímavostí a záhad.

[stanik- burtik]

Cesta slepých ptáků je nej. ani jsem nedýchal jako dítě

[palo satko]

Rôzne "Tušeni" od Součka, boli iste kvalitnejšie čitanie než čo napísal neboštík Däniken. Berme to tak: Vzbudil zaujem a pre mnohych to bol podnet, aby sa opisane začali zaujímat detailnejšie. Take: Od bachorky k nobelovke.

[Alchymista]

https://vlkovobloguje.wordpress.com/202 ... um-v-brne/
Wu de Wälder haamlich rauschen – aneb k Sudeetoněmeckým dnům v Brně

Ve čtvrtek 22. září 1938 vyšlo večerní České slovo s titulkem: „Drtivé rozhodnutí pod hrozbou úplného zničení. Vlastní spojenci nám diktovali jako poraženým!“ Ultimatum, pro jaké v dějinách národů není příkladu. – Všichni spojenci nám odmítli pomoc – Chamberlain s Hitlerem budou dnes rozhodovat o osudu naší vlasti.

Zpráva o podepsání Mnichovské „dohody,“ která začínala slovy: Německo, Spojené království, Francie a Itálie se shodly se zřetelem k dohodě, jíž bylo v podstatě dosaženo o odstoupení sudetoněmeckých území, na těchto podmínkách a způsobech tohoto odstoupení a na opatřeních, jež třeba proto učinit, a prohlašují, že podle této dohody je každý jednotlivě odpověden za kroky, které je třeba učinit, aby bylo zajištěno její provedení.

Jak k tomu došlo? Politici mluví o chybách při jednání s významnou menšinou. Chyb se nevyvaruje při vládnutí nikdo, ale záleží na tom, zda ty chyby představují zásadní problém pro soužití dvou etnik. Jeden z nejdůležitějších aktérů tohoto procesu se za dva a půl roku veřejně přiznal. V das kleine Volksblatt (to byl nacistický plátek založený v roce 1941), 3. března 1941 vyšel článek „Sudetští Němci splnili svou povinnost“

• Gauleiter Henlein o boji za svobodu v Sudetech •

Gauleiter a říšský místodržitel Konrad Henlein přijal v úterý pozvání prezidenta Vídeňské akademie veřejné správy a v auditoriu Maximum Vídeňské univerzity přednesl zásadní projev o boji Sudetských Němců za svobodu.

Gauleiter Konrad Henlein v úvodu poukázal na to, že právě kraje Ostmark a Sudety po dlouhou dobu sdílely společnou historii a spojovala je stejná nouze a stejná touha. V oblasti Dunaje a v Sudetech však také vznikli první hlasatelé Velkoněmecké říše, kde se nejprve zakořenila myšlenka celoněmecké říše, a po světové válce se opět ozval společný hlas volající po připojení k většímu Německu.

Právě v závěrečné fázi tohoto historického boje je nutné vidět vývoj sudetoněmeckého obyvatelstva také jako vývoj národního socialismu a říše. Konrad Henlein ve svých dalších výkladech popsal odpovědný úkol, který mu jako vůdci národnostní skupiny připadl v jejím boji za němectví. Během několika let se sudetským Němcům podařilo natolik ohrozit vnitřní stabilitu Československa a natolik zmást jeho vnitřní poměry, že bylo zralé na likvidaci. To vše bylo možné pouze proto, že se všichni Sudetští Němci stali národními socialisty. S úžasnou disciplínou a neotřesitelnou důvěrou v něj pochopili jeho kamarádi, o co jde, a za taktickými tahy politického jednání, které mu bylo vnuceno, viděli velký cíl cesty, která musela vést do říše Adolfa Hitlera.

„To, co jsme my Sudetendeutsche vytvořili vlastními silami,“ uzavřel Konrad Henlein svůj projev, „bychom nikdy nedosáhli bez nasazení vůdce. Jeho myšlenka nás inspirovala, jeho energie nás povzbudila, jeho Německo nám dalo víru ve vítězství. Ať jednou historie vynese rozsudek: Sudetští Němci věrně a ochotně splnili svou povinnost.“

Jako černý humor působí odstavec, který popisuje obsazení pohraničních částí Čech a Moravy.

Několik dní nato vpochodovala německá vojska do Sudet a byla všude vítána s jásotem. Jednoznačné sympatie sudetoněmeckého obyvatelstva však neplatili právě úřadující vládě, jako spíš německé vlasti. Každé jiné německé vládě, která by uskutečnila toto připojení, by bylo prokazováno stejné nadšení. Pouze 11 měsíců poté bylo dopřáno sudetským Němcům žít v míru. Ale již brzy nato se museli vyrovnat s rozčarováním z válečných událostí. A to ještě netušili, co přijde po krveprolití po prohrané válce v roce 1945.

Wir wollen heim ins Reich! Do říše, která zbrojila na válku a diví se „pouhým 11 měsíců míru.“

Krveprolití po prohrané válce v roce 1945. Nebyla to abstraktní historie, ale Jaltská a následně Postupimská konference, která rozhodla o sudetských Němcích, kteří věrně a ochotně „splnili svou povinnost.“ Cituji z dnes již neexistujícího odkazu rakouského burschenschaftu Aldania, Was uns bewegt, aby vyniklo ono působení na emoce.

Vyhnání. V únoru 1945 bylo v Jaltě rozhodnuto Rooseveltem, Churchilem a Stalinem o vyhnání Němců z východní a středovýchodní Evropy. Postupimská konference vydala toto usnesení:„Odsun německého obyvatelstva nebo jeho částí, které zůstaly v Polsku, Československu a Maďarsku do Německa musí být proveden. Shodují se rovněž v tom, že každý takový převoz musí být uskutečněn řádným a humánním způsobem.“ Ještě dříve, než vítězné mocnosti na Postupimské konferenci 2. 8. 1945 pod tlakem české strany odsouhlasily organizovaný odsun německého obyvatelstva nebo jeho části do Německa, byl již z ČSR vyhnán téměř jeden milion lidí. Přesně podle Benešova citátu, že Němcům nesmí zůstat nic než kapesník pro pláč, hned nato následoval bezpříkladný akt zvůle, při němž 3,5 mil. lidí bylo vyhnáno bez ohledu na původ a politické zaměření ze svých staletých domovů. Jejich soukromý a veřejný majetek v celkové hodnotě 265 miliard DM (podle cenového stavu z r. 1981) byl bez náhrady vyvlastněn.

Zločiny, ke kterým při vyhnání došlo, navíc amnestoval zvláštním dekretem čsl. prezident dr. E. Beneš. Podle údajů ze sčítání lidu z r. 1950 přišlo do SRN 1 912 000 sudetských Němců, z toho téměř 1 mil. do Bavorska. 914 000 těchto tzv. „nových občanů“ našlo přijetí v sovětské okupační zóně (NDR), asi 160 000 bylo vyhnáno do Rakouska. Podle českých údajů zůstalo kolem 160 000 sudetských Němců, většinou nepostradatelných odborníků, v zemi. Nejdůležitější prezidentské dekrety a zákony („Benešovy dekrety“), které jsou dodnes součástí právního řádu ČR, zdůvodňují násilí na národnostní menšině jako státní nutnost. Pro EU, jak se zdá, nepředstavují žádnou překážku k připojení. A jakkoli je na základě Česko-německé deklarace všem menšinám zaručeno uznávání lidských práv, základních svobod a norem mezinárodního práva a rovněž zásad právního státu, SRN se pod bodem 4 v tomto společném prohlášení zavazuje, že nebude vznášet žádné námitky vůči Benešovým dekretům, přestože podle nich byly zločiny vůči Němcům prohlášeny za beztrestné. Tyto dekrety byly vydány proto, aby bylo možné uskutečnit odněmčování německé sídelní oblasti. Jak německé tak maďarské národnostní skupiny jimi byly zbaveny základních podmínek k životu.

Dne 11. prosince 1973 byla v Praze podepsána Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa (č. 94/1974 Sb).

Se Smlouvou vyslovilo souhlas Federální shromáždění Československé socialistické republiky a president republiky ji ratifikoval. Ratifikační listiny byly vyměněny v Bonnu dne 19. července 1974.

Podle svého článku VI Smlouva vstoupila v platnost dnem 19. července 1974.

Český text Smlouvy a dopisů k ní přináležejících se připojuje současně. Smlouva ve své preambuli tvrdí:

Československá socialistická republika a Spolková republika Německa poučeny historií, že mír vyžaduje harmonické soužití národů Evropy, v pevné vůli jednou provždy skoncovat s neblahou minulostí ve svých vztazích, především v souvislosti s druhou světovou válkou, která přinesla nezměrné útrapy evropským národům, uznávajíce, že mnichovská dohoda z 29. září 1938 byla Československé republice vnucena nacistickým režimem pod hrozbou síly, uvědomujíce si, že v obou zemích vyrostla nová generace, která má právo na zajištěnou mírovou budoucnost, vedeny úmyslem vytvořit trvalé základy pro rozvoj dobrých sousedských vztahů, ve snaze upevnit mír a bezpečnost v Evropě, přesvědčeny, že mírová spolupráce na základě cílů a zásad Charty Organizace spojených národů odpovídá tužbám národů a zájmům míru ve světě, se dohodly takto: – text smlouvy

Následovala Česko německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji.

Zde naleznete text česko-německé deklarace, kterou podepsali tehdejší předseda vlády ČR Václav Klaus a německý spolkový kancléř Helmut Kohl za asistence ministrů zahraničí Klause Kinkela a Josefa Zieleniece v Praze dne 21. ledna 1997.

Vlády České republiky a Spolkové republiky Německo majíce na paměti Smlouvu mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, kterou si Češi a Němci podali ruku,

oceňujíce dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců, během kterého bylo vytvořeno bohaté kulturní dědictví působící až dodnes,
přesvědčeny, že spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a že při tom nesmí docházet k novým křivdám,

vědomy si, že Spolková republika Německo plně podporuje přijetí České republiky do Evropské unie a do Severoatlantické aliance v přesvědčení, že to je ve společném zájmu, přihlašujíce se k důvěře a otevřenosti ve vzájemných vztazích jako předpokladu pro trvalé a do budoucnosti zaměřené usmíření

společně prohlašují: – text deklarace

Pochopitelně se čekalo na reakci „krajanských spolků,“ kteří tvořili významnou část voličů bavorské CSU, zvláště s ohledem na to, že spolková vláda před r. 1998 označovala vyhnání sudetských Němců a vyvlastnění jejich majetku bez náhrady vždy za protiprávní. Vláda kancléře Schrödera se nechala slyšet, že na tomto právním postoji nic nezmění, nicméně se však zároveň vyslovila vůči české vládě v tom smyslu, že její zahraniční politiku nebude do budoucna zatěžovat majetkovými nároky sudetských Němců. A tak to zbylo na landmanšaftech a jejich vedení. Na Bernda Posselta. Od roku 1997 je zemským předsedou Svazu vyhnanců v Bavorsku. Od roku 2000 patří k předsednictvu CSU, což je politická strana působící jen v Bavorsku. V letech 2000 až 2008 byl spolkovým předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení. V roce 2008 se stal mluvčím tohoto sdružení. V této funkci je jeho nejvyšším představitelem v Německu. Poukazuje na větu ze smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci:

Vláda České a Slovenské Federativní Republiky prohlašuje, že perspektiva plného začlenění České a Slovenské Federativní Republiky do Evropských společenství, uvedená v článku 10, bude vzrůstající měrou vytvářet možnost, aby také občané Spolkové republiky Německo se mohli usazovat v České a Slovenské Federativní Republice.

Dále na rezoluci č. 562, kterou sněmovna reprezentantů USA vyzvala 13. 10. 1998

bývalé totalitní státy východní Evropy, aby kdysi protiprávně vyvlastněný majetek neprodleně a bez jakékoli diskriminace v ohledu náboženském nebo národnostním navrátila oprávněným majitelům, nebo jim poskytla odpovídající odškodnění.

Totéž platí o zprávě Lidská práva a přesun obyvatel jednohlasně přijaté 17. 4. 1998 komisí lidských práv OSN, která potvrzuje desetiletí trvající právní názor sudetských Němců o právu na návrat a odškodnění.

Názor Burschenschaftu Aldania: Sudetským Němcům bylo již v r. 1918 odepřeno právo na sebeurčení, když se souhlasem velmocí byli přinuceni žít ve státě, který nechtěli. A v r. 1945 jim byl odepřen i tento stát (resp. území), který je nechtěl. Ale jak ukazuje příklad kosovských Albánců, Tibeťanů, Kurdů, Východotimořanů, Palestinců a jiných národnostních menšin, vede poškozování práva na sebeurčení vždy k těžkým konfliktům, které nelze vyřešit ani za mnoho let. Sudetští Němci se vzdali jakékoliv pomsty a odplaty. Nevzdali se však svého práva – práva na vlast.

Sleduji se sympatiemi Právní džungli s Ondřejem Dostálem na Youtube. Během jednoho z pořadů dostal také otázku, jak se dívá na uspořádání Sudetoněmeckých dnů 2026 v Brně. Jeho odpověď překvapila. Démoni XX. století by měli být tím XX. stoletím uzavřeni a nepřetahovat je do třetího tisíceletí. Je to sympatický postoj, který připomíná přísloví „Moudřejší ustoupí,“ ale když budou moudřejší stále ustupovat – kdo tu zbude? Nejde o Benda Posselta a landsmanšafty, tam je asi každá námaha marná.

Na uspořádání Sudetoněmeckých dnů v Brně musí pracovat i česká strana.

Kdo stojí za akcí Meeting Brno?

S motivací: Domov může být místo, odkud pocházíme. Může to být návrat – nebo nový začátek. Pro někoho vzpomínka, pro jiného naděje. Často je ale domov tím, co musíme znovu hledat: ve vztazích, v jazyce, ve společnosti i sami v sobě. Festival Meeting Brno 2026 bude pozvánkou k tomu, být spolu – i když máme každý jiný příběh. Přijďte hledat odpověď na otázku, co všechno dnes může znamenat domov.

Dostálovi démoni se dostávají do třetího tisíciletí i proto, že jim z české strany někdo otevírá dveře. „Smolíčku, pacholíčku, je prstíček strčíme a hned odejdeme…“ Nám nevadí, že tak zvané krajanské spolky pořádají pořádají přednášky jak dnes vypadá Marienbad, Eger, Falkenau, Karlsbad, Komotau, Aussig (an der Elbe), Reichenberg… a třeba Iglau, Brünn a abych nezapomněl na Zbyňka Stanjuru, tak Troppau atd. Ano, tam všude byli jejich předci doma. Mohou zpívat tklivé písně:

Of de Barg, do is halt lustig,
of de Barg, do is halt schie
Do scheint de Sonn an allererschten,
scheint se aah an längsten hie.
Wu de Wälder haamlich rauschen,
wu de Haad su rötlich blüht,
mit kann König mächt ich tauschen,
weil do drum mei Haisel stieht!

Říkáte, že to není německy? Není. Je to z Ertzgebirge (Krušnohoří) Tak mluvila moje matka narozená v Božím Daru (Gottesgab) Převedeno do standardní němčiny

Auf den Bergen, da ist es halt lustig,
auf den Bergen, da ist es halt schön,
da kommt die Sonne am allerersten,
scheint sie auch am längsten hin.

Wo die Wälder heimlich rauschen,
wo die Heide so rötlich blüht,
mit keinem König möcht ich tauschen,
weil dort oben mein Häuschen steht.

Ano, Anton Günther opěvuje krásu Krušných hor. Ale to by nám přece nevadilo, stejně jako nám nevadí, že děkan Kosmas psal, že praotec Čech přišel z Charvátské země. Nevím kde to je, ale i když to zjistíme, tak tam určitě nebudeme zakládat spolky vyhnanců.
Když už ti čeští Němci v drtivé většině kolaborovali s říšskými, je to jejich osud. Bolí mě však, že nacházejí aktivisty i v českých řadách. To jsou ti, co sypou sůl do otevřených ran. Nebýt toho, tak za těch 80 let už dávno o nějaké sudetoněmecké otázce nic nevíme.

Miloš Zeman jednou řekl, že sudetští Němci mají vlastně štěstí, že se proti nim nepoužilo válečné právo za zradu vlasti. Ani to už neplatí pro České pomahače?

[Alchymista]

https://svobodny-svet.cz/zruseni-penez- ... on-misese/
Zrušení peněz v sovětském Rusku od Ludwiga von Misese

Podle zprávy z Kodaně zrušila Sovětská vláda peníze. V budoucnosti se nebude již více platit rubly, ale odběrními lístky (poukázkami), které musí prodejní místa přijímat. Pokud nebudou odběrní lístky využity do dvou měsíců jejich platnost skončí: tím se zabrání tomu, aby tyto lístky obíhaly mezi lidmi jako nějaký druh peněz. Není jasné, zda tyto odběrní lístky mají být denominovány v penězích anebo v určitém množství zboží. V prvním případě by nešlo o nic jiného než o vydání nového druhu peněz. Všechny vlády, které bojovaly proti oslabování své vlastní měny, se pokoušely zabránit kompletní ztrátě její hodnoty tím, že vydaly nový druh peněz, který se pokoušely nějakým způsobem udržet v oběhu. Když už nebyly assignáty po nějaké delší době během Francouzské revoluce přijímány, byly nahrazeny „mandats territoriaux“. Podobně Spojené státy vydaly v roce 1780 nové peníze „new tenor“, když kontinentální bankovky zcela selhaly. Ale pokud jsou nové ruské odběrní lístky splatné ve zboží namísto v penězích pak představují nový experiment.

Ze zmíněné rozvláčné zprávy nemůžeme usoudit, co ve skutečnosti bylo v Sovětském svazu nařízeno. Oficiální sovětská verze, která je nabízena, je líčena v růžových barvách stejně tak, jak to dělávaly carské publikace; a těm málo cizinců, kterým je povolen vstup do Sovětského svazu se jen ukazují Potěmkinovy vesnice a manufaktury. (2) Na druhou stranu popisy, které podávají odpůrci bolševiků nejsou také založeny na jasném obrázku situace. Pro každého nestranného pozorovatele zde nejsou pochybnosti stran toho, že bolševismus může vést jen ke kompletní destrukci ruské ekonomiky, že může přinést jen nouzi a bídu, a že již tak učinil. Ale může zde být hodně ošidností během té doby, než všechny tyto důsledky vyplavou na povrch. Bolševici sledují stejnou politiku, kterou sledovali francouzští Jakobíni. (3) Jakobínský systém přetrval déle než mnoho lidí předvídalo. Ekonomické rezervy, které bohatý a mocný národ nashromáždil během let můžou býti tak velké, že i ta nejhorší politika potřebuje jisté množství času předtím než je bohatství této země zcela a kompletně promrháno.

V socialistickém společenství, ve kterém vlastnictví všech výrobních faktorů přísluší pouze státu, může být jen velmi omezený prostor pro oběh peněz. V takové komunitě stojí výrobní faktory mimo oblast směny. Jsou, jak říkají právníci, res extra commercium. Protože tyto výrobní faktory nemohou býti ani nakupovány ani prodávány, nemohou být pro ně vytvořeny na trhu ceny. Spotřební statky jsou v socialistického společenství přiděleny státem jednotlivým soudruhům. Při těchto přídělech nejsou používány peníze. Jen nakolik je povolena směna lepšího zboží mezi soudruhy a jen nakolik tato skutečně nastává, může se použít obecně přijímaný prostředek směny – peníze. Konec konců, je možné si představit, že v socialistickém společenství je i barterová výměna luxusního zboží zcela zakázána. V tomto případě by zde nebyly vůbec žádné peníze.

Až doposud sovětský režim ve skutečnosti nebojoval v tak širokém měřítku proti instituci peněz. Jen se pokoušel přivést částečně svůj socialistický program do života. Úsilí socializovat zemědělství, základní odvětví výroby v Rusku, selhalo v prvních týdnech sovětského režimu. Půda nebyla socializována, ale byla rozdělena vesnickým proletářům. Průmyslové podniky byly znárodněny, tj. socializovány. Ale zdá se, že socializace průmyslových podniků nebyla také provedena zcela. V mnoha případech nebyly podniky vlastně převedeny do vlastnictví státu, ale místo toho do vlastnictví zaměstnanců těchto podniků. Ze socializace se tak vyvinul neočekávaně syndikalismus. Komerce a obchod také nebyl zcela potlačeny. V Sovětském svazu se pořád ještě odehrává prodej a nákup a i vláda se toho účastní jakožto prodejce a nakupující. (4) Ve snaze provádět své nákupy tiskne vláda peníze bez omezení, čímž přivedla zahraniční kurs pro sovětský rubl na tak nízkou úroveň, která není moc daleko od posledního zaznamenaného kurzu assignátů během Francouzské revoluce. (5)

Protože rolníci odmítli ochotně dodávat za tyto ruble cokoliv, zemědělské produkty a suroviny jsou na venkově vybírány pomocí rekvizicí. Sovětští vládcové mohou obhajovat svoji politiku neomezovaného rozšiřování nabídky rublů, jakožto prostředek k postupnému podemílání instituce peněz; ale toto je expost a nepřirozené odůvodnění pro tuto politiku, ke které byli donuceni okolnostmi. Inflace je v pravdě ultima ratio všech autoritářských vlád, které si přejí potlačit ekonomickou svobodu.

Pokud sovětský režim chce nyní zrušit peníze, je to pravděpodobně kvůli nějakému tlaku okolností. Sověti bez pochyby vydávají nový druh odběrních lístků, jakožto prostředku k tomu, aby se bránili dramaticky se zvyšujícím cenám, které jsou nyní požadovány výrobci v Sovětském svazu. Pravděpodobně doufají, že rekvizice zboží bude postupovat mnohem hladčeji, pokud tato bude prováděna pomocí nových odběrních lístků namísto rublů, které jsou rolníky odmítány. Uvidíme, zda tento pokus, bude rolníky motivovat ke zvýšení produkce a k dodávání jejich výrobků, bude míti větší úspěch, než předchozí pokusy, které všechny selhaly. Osud nových odběrních lístků bude záviset na tom zda je vláda schopná je ihned splatit [myšleno zbožím, pozn. překladatele]. Budou nabývat na ceně nebo klesat na ceně s větší či menší šancí na jejich uplatnění.

Samozřejmě i dočasný úspěch nemůže zabránit konečnému kolapsu bolševického systému. Pokud bude tento pokus na poprvé úspěšný, bude to úspěch založený na použití vojáků a popravčích Sovětské republiky. Takový úspěch trvá jen po krátký čas. Problém, kterému čelí sovětský režim při provádění plné socializace ruské ekonomiky je mnohem hlubší a mnohem těžší na řešení, než většina jeho následovníků a přátel zjišťuje, mezi nimi nejsou jen zločinci, ale také mnoho poctivých a upřímných idealistů. (6) Otázkou je to, zda je vůbec možné provádět ekonomickou kalkulaci v čistě socialistickém společenství. Ekonomická kalkulace vyžaduje schopnost redukovat hodnotu statků a zdrojů na společný jmenovatel. To je možné jen tehdy, pokud nejen spotřební statky, ale také výrobní faktory jsou prodávány a nakupovány a směna je ulehčena použitím peněz. Ekonomická kalkulace není možná, pokud peněžní ceny pro výrobní faktory nemohou být vytvářeny na trhu. A bez ekonomické kalkulace nemůže být žádná ekonomická racionalita. Statistici nemohou pomoci v překonání těchto těžkostí, protože pomocí kalkulace v druzích zboží nemohou tito poskytnout možnost vyjádření příjmů a výdajů se společným jmenovatelem. Pokusy kalkulovat v hodinách vykonané práce také tento problém neřeší, protože toto ignoruje využití přírodních zdrojů, které vstupují do výroby a nenabízí žádnou metodu pro redukci různé kvality prováděné práce na standard „jednoduché práce“.

Všechny tyto problémy byly uznány Vladimírem I. Leninem, vůdcem Sovětského státu, když brzy poté, co přišel k moci, rozhodl, že prvním úkolem sovětské moci bude provést inventarizaci účtů podniků a převzetí kontroly nad socializovanými společnostmi tím, že se najmou pro toto použití „buržoasní experti.“ Ale „buržoasní účetnictví“ buď kalkuluje v penězích anebo nekalkuluje vůbec.

To je primárním a základním problémem, kterému čelí socialistické společenství. Několik generací socialistických spisovatelů neuspělo v tom aby tento problém vyřešilo. Přesně naopak. Může se říci, že vědecká ekonomie podala důkaz o tom, že jednoduše nemůže existovat socialistické řešení tohoto problému. (7) Sovětský experiment také selže v tom, aby tento problém vyřešil způsobem, který by byl příznivý pro socialismus. Násilí a donucení nemohou dosáhnout ničeho.

Poznámky:
(1) Tento článek původně vyšel v novinách Neue Freie Presse číslo 20195 dne 17. listopadu 1920 v rubrice nazvané „Ekonom“; poznámka editora.
(2) Výraz Potěmkinovy vesnice se datuje do časů ruské carevny Kateřiny II. Veliké (1729-1796) a je pojmenován po jejím rádci a milenci, který zařizoval to, aby vznikly umělé struktury podél cest, po kterých Kateřina po Rusku jela, aby se vytvořil falešný dojem prosperity a pokroku; poznámka editora.
(3) Jakobíni byly během Francouzské revoluce radikální politickou skupinou. Známou pro extrémní rovnostářství a aktivní účastí na režimu teroru po vytvoření revoluční diktatury v roce 1793. Byli nazýváni Jakobíny, protože se často setkávaly v bývalém dominikánském klášteře v Paříži, kde bývali mniši dominikáni byly známí jako jakobíni; poznámka editora.
(4) O Sovětské ekonomické politice a praxi během této doby nazývané válečný komunismus, viz Silvana Malle, The Economic Organization of War Communism, 1918-1921 (Cambridge: Cambridge University Press, 1985); poznámka editora.
(5) Mezi začátkem roku 1918 a polovinou roku 1920, krátce předtím než von Mises napsal tento článek spadl zahraniční kurs rublu k britské libře ze 45 rublů na 10 000 rublů. O sovětské inflační politice během této doby viz S. S. Katzenellenbaum, Russina Currency and Banking, 1914-1924 (Londýn: P. S. King, 1925); poznámka editora.
(6) O prohlášení bolševiků o zrušení peněz a dopadech tohoto zrušení v prvních letech po jejich nástupu k moci v Rusku, viz L. N. Yurovsky, Curency Problem and Policy of the Soviet Union (Londýn: Leonard Parsons, 1925), str. 20-37; a Arthur Z. Arnold, Bank, Credit and Money in Soviet Russia (New York: Columbia University Press, 1937), str. 72-110.
(7) Tento článek vyšel ve stejném roce jako byl publikován Misesův známý esej „Ekonomická kalkulace v socialistickém společenství“ (1920).

[hans]

Nechápu, proč jsou Misesovy spekulace a domýšlení si o tom, co se roku 1920 dělo v sovětském Rusku, ve vláknu "historie kterou nás neučili". Zde má být historie, nikoliv něčí spekulace nemající s historií nic společného.

Sice to osvětluje zmatek, který panoval v Misesově hlavě ohledně dění mimo jeho domov, ale koho zajímá co si před sto lety myslel jeden rakouský teoretický ekonom o věcech a událostech o kterých neměl ani páru? Dění v Misově hlavě je bezvýznamná blbost. Takhle kdyby byl článek o dění v sovětském Rusku, to by mělo smysl a přínos, ta doba byla zajímavá.

Jo a editor, který píše ty žvásty o Potěmkinových vesnicích, by se měl dovzdělat. Zjevně se o historii mnoho nenaučil.