To je nejen nedostatečné, ale v jistém smyslu i nebezpečné. Jakmile totiž stát rezignuje na přesné pojmenování zločinu, začíná rezignovat i na přesné pochopení jeho příčin. A bez toho nelze dospět ani ke spravedlnosti, ani k historické pravdě. Jezídé nebyli náhodnou obětí válečného chaosu. Byli vybráni jako cíl. Byli pronásledováni pro svou identitu. Byli podrobeni programu zničení. Pokud to není genocida, pak už toto slovo ztrácí význam.
Přiložený článek připomíná i události ze 3. srpna 2014, kdy bojovníci Islámského státu zaútočili na oblast Sindžáru v Iráku, kde žilo asi 400 tisíc členů jezídské menšiny. Mnozí byli zabiti, zajati nebo vyhnáni a ženy s dětmi byly deportovány do Sýrie. Tato fakta jsou známá už roky. O to větší otázkou je, proč evropské justiční systémy postupují tak pomalu. Kolik svědectví ještě muselo zaznít, kolik žen muselo znovu a znovu popisovat své zotročení, kolik vyšetřovacích spisů se muselo nahromadit, než se západní instituce odhodlaly k prvnímu procesu tohoto druhu ve Francii.
Odpověď je nepříjemná. Evropské státy byly po dlouhou dobu mnohem více soustředěny na vlastní bezpečnostní obavy než na plnou právní a morální váhu zločinů spáchaných na Blízkém východě. Když se mluvilo o navrátilcích z řad džihádistů, řešila se především hrozba pro Evropu. Když se mluvilo o Islámském státu, řešila se především prevence dalšího útoku v evropských městech. Když se mluvilo o jezídských ženách, příliš často zůstávaly v roli tragických symbolů. Jen zřídka byly skutečně postaveny do středu soudního řízení jako oběti genocidní kampaně, jejíž přesná právní kvalifikace má zásadní význam.
V tomto směru je důležité i to, že v procesu vystupují jako občanské strany tři jezídské ženy a dvě z nich mají vypovídat. Jejich svědectví není doplněk. Je to samotné jádro pravdy, kterou Evropa příliš dlouho odsouvala do poznámek pod čarou. Bez těchto hlasů by soud znovu riskoval, že se promění v technickou debatu o vazbách na teroristickou organizaci. S nimi se může stát něčím víc. Může být alespoň částečným přiznáním, že to, co se stalo, nebylo anonymní násilí, ale organizovaný útok na lidskou důstojnost, tělo, víru a samotnou existenci jednoho společenství.
Je pozoruhodné a zároveň znepokojivé, že obžalovaný je souzen v nepřítomnosti, protože se předpokládá, že byl v roce 2018 zabit, ale neexistuje o tom oficiální důkaz. Právě tato nejistota ukazuje jednu z bolestivých slabin celé evropské reakce na džihádistické sítě. V řadě případů se pohybujeme mezi zprávami z válečných zón, zpravodajskými informacemi a neúplnými identifikacemi. Advokát Ligy pro lidská práva v přiloženém textu upozornil, že někteří bojovníci Islámského státu se znovu objevili poté, co byli považováni za mrtvé. I proto je podle něj nezbytné, aby proces proběhl. To je rozumný a střízlivý argument. Právě u těchto struktur se už mnohokrát ukázalo, že předčasné uzavření případu může být jen další formou selhání.
Zvláštní závažnost případu podtrhuje i to, co vyšetřující soudci podle přiloženého textu uvádějí o samotné roli obžalovaného. Nešlo prý jen o pasivní přítomnost v prostředí Islámského státu, ale o plnou účast na politice zotročování jezídské menšiny. Měl kupovat jezídské zajatce, vystavovat je sexuálnímu zotročení, opakovanému znásilňování a zároveň je týrat odpíráním jídla a vody. Tady je potřeba odmítnout jakoukoli snahu o relativizaci. Nešlo o exces jednotlivce utrženého z řetězu. Šlo o vykonávání systému. O praktickou realizaci ideologického programu, který z žen učinil kořist a z víry důvod k jejich ponížení a likvidaci.
A právě zde se láme i širší evropský problém. Když se na džihádismus pohlíží výhradně jako na otázku radikalizace, sledování sítí a bezpečnostní prevence, uniká to nejpodstatnější. Ideologie Islámského státu nebyla jen nenávistná propaganda. Byla to doktrína, která si vytvořila vlastní správu smrti, otroctví a náboženského vyhlazování. Pokud evropské soudy nebudou ochotny mluvit jazykem genocidy a zločinů proti lidskosti tam, kde je to namístě, budou tím ve skutečnosti přejímat omezený výklad, který pachatelům nepřímo vyhovuje. Protože zločin, který je pojmenován slaběji, je i ve veřejné paměti slabší.
Do celé věci navíc vstupuje i francouzský domácí kontext. Přiložený text připomíná, že Sabri Said byl již v roce 2009 ve Francii odsouzen za teroristické spiknutí a že je synem partnerky matky Mohammeda Meraha, pachatele krvavých útoků z roku 2012 mezi Toulouse a Montauban. Tento detail není bulvární ozdoba. Ukazuje, že francouzský stát měl co do činění s prostředím, které bylo dlouhodobě nasáklé džihádistickým násilím. O to těžší je přijmout, že Evropa stále ráda hovoří o překvapení, selhání jednotlivých služeb či nepředvídatelnosti radikalizace. Ve skutečnosti se tu opakovaně ukazuje, že problém nebyl jen v nedostatku informací, ale i v nedostatku odvahy vyvodit z nich důsledky.
Je také nutné říci, že tento proces je historický, ale neměl by být oslavován jako dostatečný důkaz evropské bdělosti. Naopak. Je spíš pozdním přiznáním dluhu. Jestliže první takový proces ve Francii přichází až nyní, pak to nevypovídá o mimořádné rychlosti spravedlnosti, nýbrž o její alarmující pomalosti. Mezitím zestárly oběti, traumatické vzpomínky se proměnily v celoživotní břemeno a veřejný prostor si mezitím zvykl přesouvat pozornost od jedné krize ke druhé. Jezídská genocida se tak stala jednou z těch katastrof, které jsou sice obecně uznávány, ale prakticky stále nedostatečně souzeny.
Evropské demokracie se rády prezentují jako obránci lidských práv a mezinárodního práva. Jenže právě takové případy prověřují, zda jsou tato slova něčím víc než obřadní formulí. Není těžké vydávat prohlášení o solidaritě s pronásledovanými menšinami. Mnohem těžší je systematicky vyšetřovat, právně kvalifikovat a veřejně soudit pachatele tak, aby byla pravda vyslovena bez uhýbání. A právě tady Evropa příliš dlouho kulhala. Nejen Francie. Celý Západ si v případě Islámského státu dlouho vystačil s vojenskou a bezpečnostní odpovědí, zatímco rovina spravedlnosti, paměti a přesného pojmenování zločinu zůstávala pozadu.
Z tohoto pohledu není pařížský proces jen francouzskou právní událostí. Je to i morální zkouška evropského svědomí. Pokud soud skutečně pojmenuje utrpení Jezídů jako genocidu a zločiny proti lidskosti, bude to důležité nejen pro oběti, ale i pro samotnou Evropu. Ukáže se totiž, zda je ještě schopna rozlišovat mezi bezpečnostním incidentem a civilizačním zločinem. Mezi teroristickým násilím a organizovaným vyhlazováním. Mezi pohodlným jazykem úředních kategorií a pravdou, která bolí, ale musí být vyslovena.
Tento případ by měl být zároveň varováním pro všechny, kdo si myslí, že barbarství končí ve chvíli, kdy zmizí z titulních stran. Nekončí. Pokračuje v životech přeživších, v mlčení institucí, v opožděných procesech a v právních formulacích, které se bojí říci celé slovo. Jestli má mít pařížský proces historický význam, pak ne proto, že přichází, ale proto, že by měl konečně prolomit tuto zbabělou opatrnost. Protože kdo odmítne nazvat genocidu genocidou, ten se nepodílí jen na jazykovém zamlžení. Podílí se i na druhotném ponižování obětí.
Zdroj: @infantmilitario
Link: