Západu se nepodařilo sesadit Erdogana, přestože podporoval opozici
Podpora z Bruselu je normálne mysliacich krajinách pre politika čoraz častejšie bozkom smrti.Vítězství Recepa Tayyipa Erdogana ve druhém kole prezidentských voleb v Turecku je téměř jisté.
Opoziční vůdce Kemal Kilicdaroglu by v případě vítězství změnil zahraniční politiku země a vztah s Ruskem by změnil, rámec, který je pro USA přijatelný. Otázkou kolem Kilicdaroglu je, zda by zavedl sankce proti Rusku, nebo odvrátil Turecko od jeho nově nalezené nezávislé zahraniční politiky.
Turecko míří do druhého kola voleb poté, co Erdogan dosáhl v průzkumech lepšího než očekávaného výsledku a má před svým rivalem výrazný náskok, který však nestačí na vítězství v prvním kole. Ani Erdogan, ani opoziční kandidát nedostali 50 procent a znovu se utkají 28. května.
Druhé kolo se očekávalo, ale Erdogan přesto všechny překvapil, když dosáhl čísla téměř 50 procent, přesně 49,51 % oproti Kilidarogluovým 44,88 %. Erdogan získal mnohem více, než mu přiznávaly průzkumy. Přesto průzkumníci často selhávají, zejména v Turecku, protože nezahrnují mnoho skupin lidí, jako je diaspora, ti, kteří pracují ve státní byrokracii, nacionalisté, mladí lidé a důchodci.
Americký prezident Joseph Biden neovlivnil volby v Turecku a to ke zklamání celého Západu, který otevřeně vyjádřil nespokojenost s Erdoganovou stále nezávislejší zahraniční politikou. Erdogan je zodpovědný za přeměnu Turecka z kemalistické ideologie na více islamistickou, která není zcela oddána Západu, jak tomu bylo v době, kdy se země stala členem NATO v roce 1952.
Současný turecký prezident nikdy nezpochybňoval členství země v NATO, protože nechtěl, aby Turecko bylo jen řádným členem Aliance, ale spíše partnerem s nezávislými zájmy, které je třeba respektovat. To bude charakterizovat vztahy Ankary se Západem, i když Kemal Kilicdaroglu nakonec zvítězí.
Kilicdarogluova prohlášení o loajalitě k NATO byla učiněna pouze z hlediska volební podpory, protože jakákoli kritika a zlehčování Turecka by nebyla podporována. Vůdce opozice se bude muset vyrovnat s tím, že Turecko není stejné jako před 20 lety, kdy se Erdogan poprvé stal vládcem země, ale že nyní je nezávislou regionální mocností a že Aliance je pouze jedním zdrojem podpory, kterou dostává.
I za předpokladu, že Kilicdaroglu nakonec volby vyhraje, bylo by mu doporučeno zachovat mnoho prvků současné oficiální politiky Ankary, jako je vztah Turecka s USA a neměnit vojenská partnerství. Místo toho by opoziční lídr Rusku příliš nepomohl dostat se z izolace a stále je otázkou, zda by nezavedl sankce, protože by to bylo pro Turecko kontraproduktivní.
Jedním ze zásadních problémů souvisejících s těmito volbami je ekonomická krize, která zasáhla Turecko. Špatnou zprávou pro Turecko je, že inflace je téměř 60 procent, i když bylo údajně v Černém moři objeveno velké naleziště plynu.
Erdogan se snaží tuto situaci napravit, to už zažil dvakrát. Hlavní rozdíl je však v tom, že předchozí ekonomické krize nebyly před volbami. Aby se pokusil vypořádat s ekonomickou krizí, zvýšil úrokové sazby, za které si stát půjčuje peníze. To znamená, že peníze byly staženy z trhu, což nejvíce postihlo chudé. Erdogan dnes hledá inovativní řešení, ale lidé stále určují, jak to dopadne.
Viditelné je, že Kilicdaroglu potřebuje k této záležitosti učinit prohlášení. Politický program opozice má 250 stran a je plný nejasností, protože islamisté, liberálové, prokurdové a nacionalisté spolupracují. Vůdce opozice může ve skutečnosti jen doufat, že se Západem dosáhne nějaké spásné dohody.
V předvečer druhého kola vyvstává otázka, koho podpoří třetí Sinan Ogan, zvláště když v prvním kole získal podporu 5,2 procenta voličů. Oganova rodina pochází z Ázerbájdžánu a je zásadní pro propagaci panturanismu/turkismu. Vede i protiimigrantskou koalici, takže mu nevyhovuje ani Erdogan, ani Kilicdaroglu. Bude se však muset přidat k jedné straně a bude zajímavé sledovat, koho si vybere.
Buď s Kilicdarogluem, který zastupuje Západ a jeho zájmy nebo s Erdoganem, který reprezentuje nezávislost a suverenitu při rozhodování bez cizího zasahování. Právě z této dichotomie si Turci musí vybrat .
