Poslední dobou v Evropě zažíváme nehezké časy, kdy jestřábí kruhy vybičovaly své snahy poštvat různé země včetně naší proti Rusku a Číně, jak to u nás vidíme na kauze Vrbětice, nebo na nedávné hysterii „osvícených bojovníků za Západní hodnoty,“ s jakou se nestyděli očerňovat památku zahynulého nejúspěšnějšího českého podnikatele Kellnera, protože si dovolil investovat v Číně a podporovat čínsko-česká partnerství v byznysu.
Tyto snahy se však dále stupňují, kdy se čeká, že americký prezident Joe Biden na své první plánované cestě do zahraničí v červnu na summit G7 v Británii bude tlačit na Evropské spojence, aby se aktivně zapojili do ohrazování a izolace Číny – zase prý kvůli Xinjiangu.
Ale uvalit na někoho sankce znamená uvalit zároveň sankce i na sebe, které kolikrát bolí více toho, kdo sankce uvalil, než toho, kdo je cílem sankcí, jako se to děje při sankcích EU na Rusko, a jak je to vidět na zdráhavosti, s jakou se Německo a další nechtějí nechat zatáhnout do likvidace projektu Severní proud 2 a doplácet na to ani přes všechny rozdmýchávané kampaně s Navalným, Vrběticemi aj. Také se EU sice podvolila tlaku USA, aby předvedla své odhodlání bojovat za „lidská práva,“ a uvalila sankce za Xinjiang, ale spíše tak, aby se vlk nažral, ale koza zůstala celá. Jenže Biden se chce chovat jako ten závistivec z onoho vtipu, který sice sám chovat kozu nechce, chce však, aby sousedovi, kterému závidí, jeho koza chcípla. A nejen to, Amerika se chystá svého evropského souseda přesvědčit, aby si tu čínskou kozu, která tak vydatně dojí, zabil sám.
Jenže když obchodní partner EU, který se právě propadl z první příčky jako největší obchodní partner tohoto bloku, chce, aby se Evropa zbavila svého teď největšího obchodního partnera – Číny, s nímž je spolupráce výnosnější než s USA, jen kvůli hororovým bájím o Xingjiangu, které jsou méně pravděpodobné, než bývaly povídačky o atomových zbraních Saddáma Hussein sloužící tehdy jako záminka napadení Iráku, tak se EU vrnící blahem nad výnosností čínsko-evropských obchodů přeci jen zdráhá zachovat se jako poslušný vazal hegemona monopoloárního světa a zkouší se chovat jako vyrůstající globální hráč v novém multilaterálním světovém pořádku upřednostňující vlastní zájmy.
Ale USA své snahy o ohrazování Číny i přes odpor jak svých spojenců, tak vlastního byznysu přesto stupňují. Bidenův náměstek národně bezpečnostního poradce a ředitele Národní ekonomické rady Daleep Singh v pátek spolu se standardními zaklínadly o společných demokratických hodnotách Reuters ujistil, že G7 pracuje na společném rozšíření proti-čínských aktivit kvůli Xinjiangu.
„Strategie nátlaku na Čínu kvůli Xinjiangu pod záminkou problémů s lidskými právy je v souladu se zájmy USA odstranit Čínu z globálního dodavatelského řetězce, ale postup proti Číně není v souladu se snahami evropských zemí v G7 usilujících o ekonomickou spolupráci a obchodování s Čínou,“ vysvětloval pro GT ředitel institutu evropských studií na čínské univerzitě Renmin Wang Yiwei.
„Také Německo si nemůže dovolit hrát si jen kvůli USA s ohněm, když němečtí výrobci silně závisí na čínském trhu a ještě když se snaží najít cestu k ekonomickému zotavení po éře COVID-19, a navíc v této kritické fázi pro ratifikaci Komplexní smlouvy o investicích mezi Čínou a EU (CAI),“ upozorňoval Wang.
„Také Francie je v této otázce na tom stejně jako Německo. Izolace od Číny není řešením evropské strategické autonomie,“ dodal.
Rovněž vedoucí katedry Evropských studií na čínském Institutu mezinárodních studií Cui Hongjian tvrdí, že kdyby země EU poslechly USA s ohrazováním Číny, tak by si rozbily spolupráci s Čínou s důsledky, na jaké se neodváží ani pomyslet.
Vůdkyně nejvlivnější země EU Německa si tento měsíc, tj. krátce po spíše symbolickém aktu uvalení sankcí na některé čínské činitele a subjekty za Xinjiang, telefonovala se svým čínským protějškem, na což by snad šlo pohlížet jako na určitou snahu o stabilizaci vztahů mezi Čínou a Německem (pro které je Čína řadu let největším obchodním partnerem), ovšem i mezi Čínou a EU, zrovna tak, jako je to odstíněním před vměšováním USA.
16. dubna si vůdci Číny, Francie a Německa vyjasnili hlediska a dosáhli shody ve spolupráci na klimatické změně, čínsko-evropských vztazích, proti-epidemické spolupráci a v hlavních mezinárodních a regionálních otázkách.
Aby se za těchto podmínek, kdy počty záležitostí, na kterých se USA s EU neshodnou, spíše rostou a kdy rozvoj spolupráce s Čínou je jedním z hlavních tahounů ekonomického zotavení EU po pandemii, stejně jako je asi hlavním zdrojem dobrých výhledů na ekonomický rozvoj v delší perspektivně, Evropa přesto podvolila její zájmy poškozujícím požadavkům USA a stala se ekonomickým sebevražedným atentátníkem v nesmyslném boji proti Číně pod dost průhlednou záminkou, toho se asi ve Washingtonu nedočkají.
Německo nedávno ujišťovalo, jak bude protlačovat CAI a jak je odhodláno s Čínou spolupracovat v řešení řady otázek, ovšem ale jistě bude s americkou diplomacií na různých těch „hodnotách a lidských právech“ spolupracovat, částečně i proto, aby EU mohla ukázat ramena jako významný geopolitický hráč, ale zase spíše zakáže nějakému xinjiangskému úředníkovi dovolenou v Německu, aby se vlk Biden nažral, ale dobře dojící koza výnosné spolupráce s Čínou zůstala celá.
Čínští experti spíše očekávají, že na zasedání G7 bude Bidena více poslouchat Británie než země EU.
Donedávna velmi chudý Xinjiang je mezitím jedním z čínských regionů s nejrychleji stoupající životní úrovní, s prudkou industrializací a urbanizací, kde oproti zbytku Číny extrémně rychle přibývá populace. Západní země, vůči nimž některé muslimské země vyzývají k sankcím pro neúctu k muslimům, se staví jako ochránci náboženských práv muslimů v této autonomní oblasti, když skutečné muslimské země citlivé na zacházení s muslimy žádný problém v Xinjiangu nevidí. Místní správa zve diplomaty, žurnalisty, zástupce náboženských spolků aj., aby se k nim přijeli podívat a na vlastní oči spatřili realitu a popovídali si s místními lidmi. Tu realitu ale bojovníci za „práva místního lidu“ vidět nechtějí, ale chtějí uvalovat sankce na bavlnu, která je pro ty jejich údajné „chráněnce“ hlavním zdrojem obživy, a tak jim reálně ubližovat.
V březnu zveřejněná zpráva amerického ministerstva zahraničí ovšem realitu přezírá a tvrdí, že čínská politika v Xinjiangu představuje „genocidu a zločiny proti lidskosti.“
Wang k tomu poznamenává: „Ty tzv. Západní demokratické hodnoty, jejichž majákem Amerika předstírá, že je, se tedy staly už jen iluzí. Amerika předvádí, že z lidských práv se stala pouhá pomůcka k uplatňování dvojích standardů. Spíše jich využívá jako trik k odvrácení pozornosti veřejnosti od toho, jak uboze si v lidských právech samy USA vedou, a vměšují se jimi do záležitostí jiných zemí.“
