Když v roce 1492 padla poslední muslimská enkláva na Pyrenejském poloostrově, snažili se Španělé více než sto let nalézt nějakou formu soužití s vyznavači islámu. Nabízeli jim možnost praktikovat jejich víru a další výhody, ale skončilo to zákazem nošení nožů a ediktem, který nařizoval jejich odsun.
V roce 1492 dobyli katoličtí králové Isabela Kastilská a Ferdinand II. Aragonský Granadu, která byla poslední muslimskou baštou na Pyrenejském poloostrově. Impulsem pro dobytí obtížně přístupného města byla událost z vánoc roku 1481, kdy muslimové obsadili sousedící křesťanskou pevnost Zahara a její obyvatele vzali do otroctví. Katoličtí králové vyhlásili emirátu v Granadě válku, aby „navždy vyhnali nevěřící ze Španělska”, jak napsali v dopise papeži. Po deseti letech byl jejich cíl splněn.
Ti, jimž bylo povoleno zůstat
Po pádu Granady zůstalo na Pyrenejském poloostrově zhruba půl milionu muslimů. Dostali na výběr ze dvou možností. Buď mohli v klidu odejít, nebo mohli zůstat jako poddaní krále za relativně výhodných podmínek. Měli povoleno svobodně cestovat, praktikovat svoji víru, ale nesměli vstupovat do státních služeb. Většina z nich se rozhodla zůstat. Říkalo se jim mudejarové, tedy ti, jimž bylo povoleno zůstat.
Netrvalo dlouho a muslimové vyvolali několik povstání, během nichž upalovali za živa křesťanské obyvatele. Největší povstání vypuklo v roce 1499. Po jeho násilném a krutém potlačení bylo vydáno nařízení, že muslimové musí konvertovat ke křesťanství, nebo opustit Španělsko.
Moriskové a doktrína takíja
Většina muslimské populace konvertovala ke křesťanství. Dostali název moriskové. Nikdy ale nepřijali křesťanskou kulturu za svou.
Uchýlili se k takzvané doktríně takíja. Její idea pochází z Koránu, ze súry 3:28, ve které se píše (překlad je z české verze Koránu z roku 2007): „Nechť si věřící neberou nevěřící za přátele místo věřících. Kdo tak učiní, nedostane se mu od Alláha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby.”
Autor komentáře ke Koránu al-Tabarí, který žil v 9. století n.l. k tomu napsal, že „když jsou muslimové pod vládou nemuslimů a mají obavy o svůj život, mají se chovat loajálně, ale ve svém srdci uchovat svoji víru a nepřátelství”. Jiný islámský teoretik napsal, že „je možné usmívat se do obličeje některých lidí, zatímco je srdce proklínají”.
Doktrína takíja znamená, že muslim může spáchat hříšný čin, může předstírat jinou víru nebo může lhát. Pokud je veden zbožnými pohnutkami, je to podle Koránu přípustné. Doktrínou se řídili i šíité pod nadvládou sunnitů.
Španělští moriskové pokřtívali svoje děti, chodili na mše, ale v soukromí četli Korán a praktikovali svoji víru. Křesťané se je snažili přesvědčit argumenty, že před mnoha lety jejich předci konvertovali k islámu, aby se vyhnuli muslimské persekuci.
Zákaz nožů
Když argumentace nezabrala, zabavovali křesťané moriskům Korán a pálili jej nebo jim zakazovali mluvit arabsky. Na konci nesměli u sebe moriskové nosit ani nůž, neboť „by jím mohli napadnout křesťana”. Podle historika Bertranda „zůstávali v nitru muslimy a čekali na vhodnou příležitost”.
Muslimský historik tehdejší dobu popsal takto: „Mnoho muslimů, kteří navenek vyznávali křesťanství, nebyli jimi ve svém srdci, neboť se v utajení modlili k Alláhovi. Křesťané je s největší obezřetností pozorovali a mnohé odhalili a upálili.” Tady byly počátky španělské inkvizice.
V roce 1568 moriskové rebelovali proti nařízení španělského krále, kterým zakazoval arabská jména a nařizoval výchovu dětí morisků v klášterech. Když se rozšířila zpráva, že jim Osmanská říše přijde na pomoc, vypuklo násilné povstání. Křesťanští kněží byli pobíjeni a někteří byli upáleni zaživa. Ženy byly znásilňovány a mnohé skončily v harémech na severu Afriky.
Edikt z roku 1609
Po potlačení povstání byli moriskové násilně přesídlováni do přilehlých španělských provincií a do vylidněné Granady přicházeli křesťané.
Soužití morisků a křesťanské populace na Pyrenejském poloostrově definitivně ukončil královský edikt z roku 1609, který nařizoval vysídlení morisků ze Španělska. V následujících několika letech byla většina násilně odsunuta, nejčastější destinací byla severní Afrika.
To byl definitivní konec soužití muslimů a křesťanů na Pyrenejském poloostrově.
Jak bránit svobodu?
Je to těžké. Historické příběhy o svobodě s přesahem do současnosti vám přináší LIGA SVOBODNÝCH v podání Marka Vašuta. Jeden argument lepší než druhý do diskuze s cenzory a nástěnkáři.
Post scriptum
Pozn. autora:
Popis toho, co se dělo během různých povstání, se liší podle zdroje informací. Zdroje uvedené níže popisují krutosti, které páchali bouřící se muslimové. Kniha „The Myth of Andalusian Paradise” vznikla podle svého úvodu proto, aby uvedla na pravou míru mýtus o multikulturním ráji, jenž údajně podle mnoha historiků panoval v muslimy kontrolované části Španělska. Knihu „Historie Španělska” napsal autor v padesátých letech minulého století a podle jeho popisu čekali muslimové trpělivě na čas pomsty, kterou jim diktuje jejich víra.
Modernější texty, které jsou k dispozici například na Wikipedii, nabízejí spíše detailní obrázek toho, co se dělo po potlačení povstání muslimů. V každém případě ale žádný text nehovoří o nějaké idylce typu odpoledního čaje s bábovkou.
Výlety do historie s vazbou na současnost na syrzdarma můžete podpořit dle vlastního uvážení zde. Děkujeme.
Článek je aktualizovaným textem z července roku 2024.
