Před 87 lety armáda nacistického Německa zahájila okupaci Čech, Moravy a Slezska. Kdo 15. března 1939 patřil k nejvyšším velitelům přicházející Hitlerovy armády? Paradoxně třeba generál, který se předtím účastnil tajných schůzek o možném sesazení Vůdce. Zajímavé osudy měly i další vysoké šarže: některé čekal Stalingrad, jiné sebevražda. Okupantům velel i muž, který se narodil na Moravě.
Když generál Walther von Brauchitsch před 87 lety obsazoval zbytky někdejšího Československa, mohl se cítit jako velký triumfátor. Nacistické okupanty stálo přemožení okleštěné republiky jen 21 životů, německé vojáky na mnoha místech vítali nadšení soukmenovci sborovým „Heil Hitler!“
Napadlo tehdy Brauchitsche, jak je to paradoxní?
Jen o pár měsíců dříve se tajně scházel s dalšími německými oficíry, aby se s nimi poradil, jak Hitlera svrhnout.
V první polovině roku 1938 to byl zejména náčelník generálního štábu Ludwig Beck, kdo pochyboval, zda přepadení silně opevněného a vyzbrojeného Československa spoléhajícího se na spojenecké smlouvy s Francií nedopadne pro Třetí říši katastrofou.
„Zkušení generálové, dbalí pruských tradic, nechtěli riskovat vykrvácení vlastní armády,“ napsal Karel Pacner v knize Osudové okamžiky Československa. „Jistě, Československo by si podrobili, ale kolik by to stálo německé krve?! Proto uvažovali o svržení šíleného kancléře. S válkou souhlasíme, ale musíme být na ni připraveni. Teď ještě ne!“Mezi důležitými vojáky, které si Beck pro svůj plán získal, byl i Brauchitsch. Dokonce o svém postoji s ostatními informovali vrchního diplomatického poradce britské vlády sira Roberta Vansittarta: „Hitler chce 30. září zaútočit na Československo. Jestliže vláda Jeho Veličenstva zaujme proti německému kancléři tvrdý postoj a on přesto rozpoutá válku, naše opozice ho svrhne.“
Hitler to nakonec ustál.
Předně proto, že britský premiér Neville Chamberlain zvěstem o možné vzpouře proti Führerovi neuvěřil a svůj slabošský politický slalom nakonec dovedl až k mnichovské zradě. Historie se však vydala odlišnou stezkou i proto, že k uskutečnění rázného protihitlerovského generálského puče bylo přece jen daleko.Ona to byla spíš akademická, velmi teoretická myšlenka,“ vysvětluje historik Karel Straka z Vojenského historického ústavu. „Německé armádní špičky nebyly proti samotné agresi. Stály proti ní jen v tu danou dobu, zatímco v létě 1939 už nenamítaly vůbec nic. Po Mnichovu byly svědky nezpochybnitelného progresu Třetí říše, takže si na nějakou vzpouru už ani nevzpomněly. A mimo to – rozhodně bych je ani v osmatřicátém nepodezříval, že by snad měly protinacistické cítění. Jim – na rozdíl od určitých náznaků z Abwehru (vojenské rozvědky a kontrarozvědky) – nešlo o svržení režimu. Jen si nepřály, aby Německo vedlo válku na dvou frontách.“
Hitlerovy hysterické výstupy
Hitler o nespokojenosti svého armádního velení každopádně věděl.
A to i od samotného Brauchitsche.
Kniha Hitlerovi generálové od Corelliho Barnetta sice jednoho z klíčových velitelů líčí jako „rezervovaného, nesmělého, nerozhodného, citlivého člověka, který nebyl silnou, dominantní osobností“, nositel Železného kříže 1. třídy se však minimálně při jednom setkání s Vůdcem ostýchavě nechoval. To když mu roku 1938 sděloval své závažné pochybnosti o připravovaném útoku proti Československu. Hlas tehdy prý postupně zvyšovali oba.
„Za celou svou službu u Hitlera jsem jenom jedinkrát zažil, že by Vůdce při jednání s nějakým generálem tolik křičel,“ cituje Pacner Hitlerova vojenského adjunkta von Belowa.
Nervóznějších střetů s generalitou bylo ovšem v té době podle Straky přece jen víc.
„Zvlášť kolem 9.-10. září 1938, kdy na Berghofu došlo k poradám mezi Vůdcem a vrchními veliteli jednotlivých složek branné moci,“ popisuje historik. „Hitlerovi se těžce nelíbily některé věcné a odborné námitky vůči jeho plánu, jak napadnout Československo. Měl hysterické výstupy, vykřikoval, že jeho generálové jsou cimprlich, příliš opatrničtí.“
Nakonec to dopadlo jinak. Na podzim 1938 v tom Spojenci Československo nechali, torzo Benešova státu pak bylo pro Hitlerovu armádu za pár měsíců chutnou jednohubkou. Brauchitsch, coby vrchní velitel německých pozemních vojsk, byl u toho už jako někdo, kdo jednoznačně postupoval v intencích Vůdcových představ.
„I generálové jako on se Hitlerovi nakonec přizpůsobili,“ míní Straka. „Němci se postupně zmocnili českých zemí, obsadili Memel v Pobaltí, porazili Polsko, Skandinávii. Padly země Beneluxu, došlo na francouzskou kapitulaci. O letech 1939-40 se říká, že bylo těžké být Němcem a nebýt na to hrdý.“
Brauchitsch hrdý jistě byl. A nic na tom nemění ani vzpomínky z Barnettovy knihy, že se mu některé aspekty nacismu příliš nezamlouvaly, že si před válkou dělal legraci z horlivě hajlujících mladičkých důstojníčků.
Při následném přepadení Polska byste na něm nic z toho nepoznali.
„Byl informován o plánovaných popravách polského duchovenstva a šlechty, šlo mu jen o to, aby nebyla ohrožena pověst Wehrmachtu,“ stojí v Barnettově knize, podle níž měl vinu i na mnohých barbarských skutcích v Rusku.
Přestože se Brauchitsch s Hitlerem pohádal ještě několikrát a Vůdce jej dokonce veřejně nazval „svým zbabělcem číslo jedna“, v červenci 1940 si vysloužil povýšení na polního maršála. Až poté ho dohnaly neúspěchy na východní frontě a vlastní zdravotní problémy. Kvůli nim byl roku 1942 z armády odstaven a internován v brdském loveckém zámečku Tři trubky.
„Vůdce o něm hovořil jen s opovržením,“ poznamenal si šéf nacistické propagandy Joseph Goebbels do deníku. „Zpupný, zbabělý ničema, který ani neuměl vyhodnotit situaci, natož ji pak zvládnout. Neustále zasahoval do rozkazů a odmítal je plnit, čímž zcela zmařil plán tažení na východ, který křišťálově průzračně navrhl Hitler.“
Hitlerův generál z Moravy
Březnovou okupaci si dodnes spojujeme i s dalšími Hitlerovými generály se zajímavým osudem.
Třeba obsazení Moravy se s XVIII. sborem zúčastnil generál pěchoty Eugen Beyer, který se přitom narodil v Pohořelicích kousek za Brnem. První světovou válku si coby poddaný císaře pána odbyl v hodnosti kapitána, ke generálským výložkám se dopracoval až v 30. letech v rakouské armádě. Po Anšlusu se ochotně připojil k Hitlerově Wehrmachtu, pád Československa však o moc nepřežil – zahynul na následky nemoci už v roce 1940.
Příslušníci 311. československé bombardovací peruti
6 fotografií
Čtěte také
Mnohem známější je jméno generálplukovníka Johannese Blaskowitze, velícího 3. skupině armád. Výnos s jeho podpisem visel bezprostředně po okupaci na každém nároží. Obyvatelům porobené země se vryl do paměti svou zkomolenou češtinou:
„Rozkas pro Obyvatele! Na rozkas Votze a neivršiho Prezidenta německé Armady převzal sem v zemi česke s nešnim dnem celou moc. Hlavni-Quartier Praha, dne 15. Brězna 1939. Vrchni Komandant Armadni-Odil 3, Blaskowitz, General Pjechoty.“
Za veteránem první světové války pocházejícím z dnešní Kaliningradské oblasti stojí košatý příběh. Po 15. březnu 1939 stál na českém území v čele okupační správy, na podzim se už v jedné z klíčových rolí účastnil přepadení Polska. V říjnu tam byl pověřen velením okupační armády v rámci Hlavního velitelství Východ, následně pokračoval v ohromující vojenské kariéře i na území Francie a Nizozemska.
Zpětně je na něm nejpozoruhodnější, že se při svém působení v Polsku nebál kritizovat nezměrné krutosti, jichž se tu jednotky SS a Einsatzgruppen dopouštěly na židovském obyvatelstvu. Hlava okupovaného Polska Hans Frank to s opovržením označila za nepochopitelnou měkkost.
Mělo by to ale měnit náš náhled na Blaskowitze?
„Nepřeceňoval bych to,“ odmítá Straka. „Mohl mít osobní zábrany, pochybnosti. Podíl viny je však i v jeho případě jednoznačný. Když byl bezprostředním svědkem teroru, možná se mu to mohlo příčit. Podstatné jsou ale výsledky. A ty jsou takové, že německá branná moc se už v Polsku, nehledě na další období, podílela na vyhlazovacím způsobu vedení války. Její zločiny byly jednoznačné.“
Není ostatně náhoda, že Blaskowitze po porážce Hitlera soudili pro válečné zločiny. Než byl tehdy vynesen rozsudek, vysmekl se eskortě ze sevření a spáchal sebevraždu skokem z ochozu soudní budovy.
Čtyři roky vězení za smrt 2 300 lidí
Pro jiné německé generály, kteří v březnu 1939 s gustem vtrhli do Čech, se stal osudným Stalingrad.
Původně velitel XIV. sboru Gustav Anton von Wietersheim považoval v září 1942 situaci na ruském bojišti za tak bezvýchodnou, že Hitlerovi navrhoval ustoupit. Vůdce jej za to odvolal a přesunul do velitelských záloh. Podobně to dopadlo i s dalším z „březnových generálů“ Viktorem von Schwedlerem, v devětatřicátém velitelem IV. sboru. Před stalingradskou zkázou v předstihu varoval též původně velitel XIII. sboru Maximilian von Weichs. Potomek staré šlechtické rodiny sice o velení nepřišel, po Paulusově kapitulaci byl dokonce jmenován polním maršálem, se svými vojáky však poté místo slastných triumfů zažil už jen hořký ústup.
A pak jsou tu ještě jiné příběhy.
Třeba generál Ernst Busch (zkraje války velitel VIII. sboru) se po přesunutí z ruských bojišť osobně vzdal britskému generálovi Bernardu Montgomerymu, v červenci 1945 zemřel v anglickém zajateckém táboře. Zajat byl i generál Wilhelm List (původně velitel jednotek 5. skupiny armád), pod nímž Hitler sloužil v první světové válce. Jejich bojem zocelené přátelství vyhaslo už dávno předtím, když Vůdce nesouhlasil s Listovým válečným postupem na Kavkazu. Holohlavý generál byl potupně zproštěn služby, Američané si pro něj museli dojít domů.
I on pak byl souzen za válečné zločiny.
Zkoumal se především jeho podíl na masakru v Kragujevaci, kde Němci v odvetě za útoky jugoslávských partyzánů povraždili 2 300 civilistů.
Dostal doživotí.
A právě jeho osud ukazuje, jak to na tomto světě někdy chodí se spravedlností. Už po čtyřech letech byl totiž z vězení propuštěn pro chatrné zdraví. Ve svém domě v Ga-Pa potom žil ještě dalších 19 let. Zemřel v jednadevadesáti, tři dekády po masakru v Kragujevaci.
